ECLI:CZ:US:2008:2.US.661.04.1
sp. zn. II. ÚS 661/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem Mostecká 3, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 906/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu, včetně jejího dodatku, nesplňovala všechny podstatné náležitosti návrhu, ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Proto byl stěžovatel poučen o nutnosti odstranění vad návrhu a především o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen. Právní zástupce stěžovatele uvedl návrh do souladu se zákonnými ustanoveními podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2005. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena jeho práva garantovaná v čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatel v tom, že se nemohl osobně zúčastnit jednání před dovolacím soudem, jakož i v důvodech Nejvyššího soudu vedoucích k odmítnutí jeho dovolání.
Napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 10 To 404/2003, a to podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v době, kdy mělo být nařízeno jednání o projednání dovolání, byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Ze strany Okresního soudu v Hradci Králové byl přípisem ze dne 12. 7. 2004 upozorněn, že může souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. O této možnosti byla stejným způsobem informována i jeho tehdejší právní zástupkyně. Stěžovatel a jeho právní zástupkyně neprojevili žádný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a očekávali oznámení o nařízení jednání, kterého se stěžovatel chtěl zúčastnit, a využít tak svého práva účasti na řízení. Přes tuto skutečnost nebyl stěžovateli ani jeho právní zástupkyni oznámen termín zasedání o projednání dovolání a teprve doručením napadeného usnesení byl stěžovatel informován o odmítnutí dovolání.
Po přezkoumání napadeného usnesení z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
V daném případě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Podle ust. §265r trestního řádu rozhoduje Nejvyšší soud o dovolání ve veřejném zasedání, avšak s výjimkami vyjmenovanými v cit. ustanovení písm. a) až c), přičemž podle písm. a) lze v neveřejném zasedání učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i trestního řádu. Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonným ustanovením, když usnesení o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu učinil v neveřejném zasedání. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že byl stěžovatel dotázán soudem I. stupně, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Tento dotaz byl soudem I. stupně učiněn v souladu s ust. §265h odst. 2 trestního řádu, podle něhož je soud I. stupně povinen činit některé procesní úkony související s podaným dovoláním.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu, nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Další námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti (na které právní zástupce pouze odkázal) směřují zejména proti řízení před soudem I. stupně, přičemž projednávanou ústavní stížností bylo napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o dovolání stěžovatele. Ústavní soud je při své přezkumné činnosti vázán petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním), pročež se mohl zabývat pouze rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v dovolání, s nimž se však Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal. Závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu stěžovatelem nelze považovat za závěry protiústavní, jimiž by jakýmkoliv způsobem došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu