ECLI:CZ:US:2008:2.US.667.08.2
sp. zn. II. ÚS 667/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti J. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem Advokátní kanceláře v Poděbradech, Táboritská 811/20, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2008 čj. 26 Co 489/2007-8, usnesení ze dne 20. 11. 2007 čj. 26 Co 490/2007-59 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 8. 2007 a ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 8 C 136/2007 a o návrhu na uložení povinnosti uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení krajského soudu, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu pro opožděnost a usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Současně stěžovatelka požaduje i zrušení obou rozhodnutí soudů prvého stupně a vydání rozhodnutí, kterým by byli účastníci řízení zavázáni nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce byl platební rozkaz prokazatelně doručen dne 2. 7. 2007. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce podala dne 19. 7. 2007 cestou faxového podání odpor proti platebnímu rozkazu, který byl potvrzen písemným podáním doručeným soudu dne 23. 7. 2007. Odpor proti platebnímu rozkazu byl odmítnut, neboť byl podán až po uplynutí patnáctidenní lhůty.
Usnesením ze dne 5. 2. 2008 odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť na základě provedených zjištění dospěl k závěru, že stěžovatelka na rozdíl od svého tvrzení, dle nějž nebyla v době doručení platebního rozkazu způsobilá samostatně jednat před soudem, ve své procesní způsobilosti omezena nebyla.
Dne 13. 8. 2007 podala stěžovatelka (současně s odvoláním proti rozhodnutí o odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu) návrh na prominutí zmeškání lhůty, jemuž nebylo vyhověno, neboť návrh nebyl ve smyslu ust. §58 o.s.ř. podán do 15ti dnů po odpadnutí překážky pro učinění zmeškaného úkonu, tedy podání odporu. Vzhledem k podání odporu dne 19. 7. 2008 lhůta pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty běžela maximálně do 3. 8. 2007.
Stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou její dočasné nezpůsobilosti k včasnému podání odporu proti platebnímu rozkazu. Je přesvědčena, že její zdravotní stav, kdy trpěla depresemi a nesoustředěností, ztratila obálku, na níž si vyznačila datum doručení a byla přesvědčena, že odpor podává ve lhůtě, představuje omluvitelný důvod pro zmeškání právního úkonu.
Stěžovatelka rovněž namítá nesprávné posouzení včasnosti jejího návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Soud prvého stupně návrh zamítl proto, že neučinila návrh současně s odporem proti platebnímu rozkazu, zatímco soud druhého stupně z důvodu, že návrh nebyl učiněn do 15ti dnů od odpadnutí překážky pro podání odporu. Stěžovatelka, resp. právní zástupce, neměl důvod podávat žádost o prominutí lhůty do doby, než se dozvěděl o tom, že odpor byl podán opožděně. Tuto informaci získal až z usnesení o odmítnutí odporu, na nějž ihned reagoval odvoláním a žádostí o prominutí lhůty. Soudu druhého stupně stěžovatelka vytýká formalistické posuzování, v zájmu dodržení dvojinstančnosti řízení bylo na místě zrušit rozhodnutí soudu prvého stupně a prvé instanci uložit, aby se zabývala otázkou dodržení lhůty pro podání žádosti o zmeškání. S ohledem na jednotnou problematiku měla být obě překrývající se odvolání (proti rozhodnutí o odmítnutí odporu do platebního rozkazu i proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zmeškání lhůty) posouzena společně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud podotýká, že napadená rozhodnutí vydaná v obou řízeních spolu úzce souvisí (což ostatně tvrdí i stěžovatelka), přičemž pro posouzení věci je v obou napadených věcech rozhodné, zda na straně stěžovatelky byly v době doručení platebního rozkazu a běhu lhůty pro podání odporu překážky zdravotního rázu, které jí neumožnily činit adekvátní procesní úkony. Podstatné tedy bylo zjištění, zda stěžovatelka byla procesně způsobilá jednat před soudem, tj. v konkrétním případě rozpoznat, jaký právní dopad doručení platebního rozkazu může mít a zda je schopná v souladu s poučením učinit aktivní procesní úkon k obraně svého práva. Uvedené zjištění bylo podstatné i pro posouzení omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty pro podání odporu proti platebnímu rozkazu. Pokud totiž zdravotní stav stěžovatelky neměl vliv na schopnost posoudit a učinit patřičný procesní úkon, nelze skutečnost, že stěžovatelka zapomněla datum doručení platebního rozkazu a v tomto smyslu špatně informovala svého právního zástupce, považovat za překážku ve smyslu ust. §58 o.s.ř.
Ústavní soud konstatuje, že potřebnými zjištěními se krajský soud zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své rozhodnutí, dle něhož zdravotní stav stěžovatelky nebyl natolik závažný, že by vedl ke ztrátě nebo omezení způsobilosti, patřičně odůvodnil. V tomto směru Ústavnímu soudu, který není dalším odvolacím orgánem, nepřísluší závěry krajského soudu jakkoliv přehodnocovat. Za situace, kdy tyto závěry byly podloženy lékařskou zprávou a stěžovatelka, která si byla vědoma nutnosti podat odpor v zákonem stanovené lhůtě, byla schopná vyhledat advokáta, avšak v důsledku subjektivních okolností tak učinila pozdě, nelze vyhodnotit závěry soudu jako neústavní (nejednalo se o závěry,které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly).
Za dané situace, kdy na straně stěžovatelky z výše uvedených důvodů neexistoval omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty pro podání odporu, nelze jako neústavní ani hodnotit závěr soudu, dle nějž stěžovatelka podala návrh na prominutí zmeškání lhůty pozdě, když tak neučinila do 15ti dnů od podání (opožděného) odporu proti platebnímu rozkazu. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí upřesnil argumentaci soudu prvého stupně v tom smyslu, že učinit zmeškaný úkon lze i před podáním návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Je však nutné takovýto návrh podat do 15ti dnů od odpadnutí překážky, která bránila provedení zmeškaného úkonu. Soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné výslovně uvedl, že omluvitelnou překážkou není skutečnost, že účastník řízení nepodá svému právnímu zástupci správnou informaci o okamžiku, kdy mu byl doručen platební rozkaz.
Prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o.s.ř. je zcela na úvaze obecného soudu, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a je tedy v kompetenci soudu, jak daný případ posoudí. Ústavní soud je způsobilý pouze ověřit, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zákonem odpovídajícím způsobem zabývaly a svá rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná toliko o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo ani vyhověno návrhu stěžovatelky, aby vedlejším účastníkům řízení byla uložena povinnost uhradit jí náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu