ECLI:CZ:US:2008:2.US.709.07.1
sp. zn. II. ÚS 709/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. K. a J. K., zastoupených JUDr. Janem Nádravským, advokátem se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 88, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 6. 2006 ve věci sp. zn. 6 C 9/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006 ve věci sp. zn. 5 Co 2114/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Napadenými rozsudky bylo dle stěžovatelů zasaženo jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měl být porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny.
Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích bylo rozsudkem pro uznání určeno, že vlastnicí sporné stavby (garáže) je žalobkyně J. L. Žalovaným stěžovatelům byla okresním soudem stanovena povinnost uhradit žalující straně náhradu nákladů řízení ve výši 20.409,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích prvostupňový rozsudek napadeným rozsudkem potvrdil a v otázce náhrady nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatele musejí žalující straně zaplatit celkem 25.044, Kč.
Stěžovatelé brojí zejména proti skutečnosti, že soud nepřihlédl ve výroku o nákladech řízení ke skutečnosti, že řízení nebylo vyvoláno jejich vinou a nevzal v úvahu snahu stěžovatelů dohodnout se se žalobkyní mimosoudně. Tímto postupem porušily obecné soudy podle názoru stěžovatelů nejen §143 občanského soudního řádu, ale rovněž čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Stěžovatelé nadto zpochybňují s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 454/04 zákonnost napadeného rozsudku pro uznání, neboť jeden ze stěžovatelů svoje uznání nároku posléze odvolal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli skutečnost, že se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí primárně z důvodu nesouhlasu se zněním výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je nutno chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Stěžejní argument stěžovatelů představuje tvrzení, že obecné soudy ve výroku o nákladech řízení nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatelé vyvolání soudního řízení nezavinili (ve smyslu §143 občanského soudního řádu). Uvedené výtce, jež se sama o sobě týká toliko tvrzeného porušení podústavního práva, nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť to byli právě stěžovatelé, kdo podali stížnost k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Českých Budějovicích, jež měla za následek zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, na základě čehož podala žalobkyně předmětnou určovací žalobu. Již z tohoto důvodu se Ústavní soud domnívá, že dispozice §143 občanského soudního řádu nemohla být v projednávané věci aplikována. Uvedené zákonné ustanovení má totiž chránit ty účastníky řízení, vystupující v něm jakožto žalovaná strana, kteří zcela objektivně nemohli danému řízení nikterak zabránit, jako tomu bylo v minulosti například v případně nájemníků u přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (srov. rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 38 C 261/92, in: Právní rozhledy, 3/1993, str. 94). V rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení.
Pokud stěžovatelé poukazují na nezákonnost vydání samotného rozsudku pro uznání s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 454/04, neshledává Ústavní soud projednávané podání ani z tohoto pohledu opodstatněným. Závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu, na nějž se stěžovatelé odvolávají, totiž na projednávanou věc vůbec nedopadají, jelikož v posuzovaném případě nebyla nikdy zpochybněna pravost (či vážnost) projevu vůle, jímž stěžovatelé uznali právní nárok žalující strany. Skutečnost, že jeden ze stěžovatelů svoje uznání posléze odvolal, tak není právně relevantní.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu