ECLI:CZ:US:2008:2.US.726.08.1
sp. zn. II. ÚS 726/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. A. a 2. Š. A., obou zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolovská tř. 22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 17. 12. 2007 č. j. 1 As 41/2007-64 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2007 č. j. 22 Ca 47/2005-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti uvedli, že stavební úřad Magistrátu města Frýdek-Místek vydal v roce 2004 rozhodnutí, kterým umístil stavbu 27 řadových garáží pro osobní automobily včetně příslušenství této stavby na pozemcích, které se nacházejí v sousedství jejich pozemku. Již v průběhu stavebního řízení namítali, že umístění stavby bylo v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, a to zejména tím, že nerespektovalo ochranné pásmo ve smyslu §52 odst. 3, 4 uvedené vyhlášky, a dále s ustanovením §8 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v tehdy platném znění. V této souvislosti namítali, že vzdálenost mezi jejich rodinným domem a uvedenými garážemi činí pouze 0,75 m, což považovali za nedostačující, protože takový odstup neumožňuje údržbu staveb.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka zamítnuto. Poté podali u krajského soudu žalobu, kterou se ve správním řízení domáhali zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, a to zejména proto, že jím nebyla zohledněna jejich námitka týkající se nedostatečného odstupu staveb z hlediska jejich budoucí údržby a bezpečnosti práce při jejím provádění. Krajský soud jejich žalobu zamítl. Nezohlednil ani znalecký posudek znalce Ing. K. K., Ph.D., který na podporu svých námitek předložili. Přitom znalec v závěru svého posudku uvedl, že vzájemný odstup staveb nesplňuje požadavky nejen bezpečností, ale ani požadavky urbanistické z hlediska zachování kvality prostředí. Zejména pak potvrdil, že odstup staveb neumožňuje řádnou údržbu obou staveb. Proto podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které zopakovali svoji argumentaci z řízení před krajským soudem. Ani zde však neuspěli a jejich kasační stížnost byla zamítnuta. V postupu obou soudů spatřují porušení čl. 11 Listiny a domnívají se, že nebyla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu. Mají za to, že napadenými rozhodnutími dochází k neoprávněnému zásahu do výkonu jejich vlastnického práva.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace jednoduchého práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv. Při respektování takto pojatého postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vlastnit majetek je základním lidským právem. Výkon vlastnického práva má však své meze, které jsou v obecné rovině vyjádřeny v čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje, a proto nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Výkon vlastnického práva je přirozeně omezen výkonem vlastnických práv ostatních vlastníků, což se zejména týká vlastníků sousedních nemovitostí, kde platí vyslovená zásada, že nesmí být vykonáváno na újmu druhých v rozporu se zákonem. Listina zde odkazuje na zákon, kterým v tomto konkrétním případě je občanský zákoník, jenž poměry mezi sousedícími vlastníky upravuje především v ustanovení §127. Pokud dojde mezi sousedy ke sporu ohledně výkonu vlastnických práv, má dotčený vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje (§126 odst. 1 občanského zákoníku). Podle ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu je příslušným k rozhodování o takovém nároku soud v občanském soudním řízení.
V souzeném případě ovšem neproběhlo občanskoprávní řízení, a proto se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity nemůže zabývat podstatou námitek stěžovatelů, kteří se domáhají ochrany vlastnického práva, aniž se takové ochrany předtím domáhali v řádném soudním řízení. Stavební řízení není řízení o výkonu vlastnického práva, i když rozhodnutí v něm učiněná mohou do vlastnického práva zasahovat. Jde však o zásahy, které mají oporu v zákonu o stavebním řízení. Řešení otázky vzájemné vzdálenosti staveb je otázkou, jejíž řešení věcně přísluší stavebnímu úřadu, který o ní rozhoduje na základě výkladu stavebních předpisů, které v obecné rovině stanoví míru přípustnosti stavby ve vztahu k sousední stavbě. Samotné zřízení stavby v sousedství jiné stavby není rušením vlastníka sousední stavby. Tím může být pouze účinek stavby na jeho stavbu. Jde tedy o posouzení především stavebnětechnické. Ústavní soud se tedy mohl zabývat podanou ústavní stížností pouze v rozsahu toho, co bylo předmětem stavebního řízení, a to pouze z toho pohledu, zda stěžovatelé nebyli v rámci tohoto řízení zkráceni na svých právech jako jeho účastníci.
Ani sami stěžovatelé nenamítají, že jako účastníci řízení byli na svých právech zkráceni. Své námitky ve stavebním řízení uplatnili a příslušné úřady se jimi řádně zabývaly, přičemž vyložily, proč nebyly zohledněny. Totéž lze říci i o postupu soudů ve správním řízení, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena. Stěžovatelé v podstatě vyslovují svoji nespokojenost s věcným rozhodnutím a na Ústavním soudu se tak domáhají věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud, z důvodů uvedených shora, není příslušný. Sama okolnost, že stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá protiústavnost jejich rozhodnutí. Žádné straně v řízení před soudy se nezaručuje úspěch, ale rovné podmínky pro uplatňování jejích práv, což v sobě zahrnuje především právo vznášet své námitky a vyjadřovat svá stanoviska na straně jedné a povinnost soudu se těmito námitkami a stanovisky zabývat a vypořádat se s nimi. To se v souzené věci stalo. Soudy se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelů zabývaly a vyložily, proč je nezohlednily. Jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutečnostmi zjištěnými v řízení a nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a rovněž tak odmítl návrh na zrušení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu