ECLI:CZ:US:2008:2.US.738.08.1
sp. zn. II. ÚS 738/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Z. H., právně zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 21 Co 568/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedený rozsudek krajského soudu v části (výrok II.), v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 0 P 29/2007 tak, že návrh otce na svěření nezletilého J. a nezletilého O. do výchovy otce se zamítá.
Rozsudkem okresního soudu byla v roce 2005 schválena dohoda rodičů nezletilých dětí B., Z., O. a J. H. o úpravě poměrů nezletilých dětí za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů, podle které byly všechny děti svěřeny do výchovy matky. Po přestěhování matky se všemi dětmi (i přes jejich odpor) z Kladna do Hradce Králové začalo docházet zejména mezi dvěma staršími dětmi a matkou, k nedorozuměním a konfliktům. Všechny děti projevily zájem být svěřeny do výchovy otce a vrátit se zpět do Kladna, proto otec podal návrh na změnu výchovného prostředí a požadoval svěření všech dětí do jeho výchovy. Okresní soud po rozsáhlém dokazování, s přihlédnutím k názoru opatrovníka i nezletilých dětí a s ohledem na závěry znaleckého posudku, rozhodl tak, že všechny děti svěřil do výchovy otce. Rozsudek soud odůvodnil podstatnou změnou poměrů k níž došlo především přestěhováním dětí s matkou z Kladna do Hradce Králové, což podstatně narušilo vztahy mezi matkou a dětmi, které opakovaně vyslovují přání vrátit se a žít v Kladně s otcem. Soud vzal v úvahu názory dětí s tím, že přinejmenším starší tři děti jsou již ve věku, kdy jsou schopny utvářet si vlastní úsudky. Otec má dle soudu vhodné bytové zázemí i dostatek výchovných schopností k zajištění výchovy dětí. Soud se zabýval rovněž možností rozdělení dětí, avšak s ohledem na závěry znaleckého posudku a přání dětí dospěl k závěru, že není na místě jejich rozdělení za situace, kdy rodiče nemají vůli jednat o smírném řešení.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání matka i otec (do výroku o výživném a o předběžné vykonatelnosti). Matka zejména namítala, že narušení vztahu zejména starších dětí k ní je vyvoláno otcem a jeho nevhodným chováním, což zjistil a uvedl ve znaleckém posudku i soudní znalec. Děti podle ní chtějí žít u otce proto, že je lépe materiálně zajišťuje. Podle přesvědčení matky, kdyby nebylo ovlivňování dětí ze strany otce, v Hradci Králové by si zvykly. Odvolací soud po doplněném dokazování a zjištění, že od září 2007 přešli na základě dohody rodičů nezletilí B. a Z. do péče otce, rozhodl tak, že dvě starší děti se svěřují do výchovy otce a dvě mladší děti do výchovy matky. Soud poukázal na znalecký posudek, podle kterého výchovné schopnosti obou rodičů jsou nedostatečné a výrazně omezené. Podle soudu se jeví výchovné schopnosti otce v rovině osobnosti natolik nedostatečné, že je velice pravděpodobné, že se v budoucnosti projeví na utváření osobností dětí a jejich vztahu k okolí. V řízení soud zjistil i nedostatky ve výchovných schopnostech matky, ale výrazně méně významné než u otce. Otec děti, byť nepřímo, ale výrazně a spíše vědomě, ovlivňoval v neprospěch matky, u matky nic takového zjištěno nebylo. Otec projevil neochotu spolupracovat při mediaci, matka naopak. Ve prospěch výchovného prostředí matky hovoří i důvodný předpoklad, že bude schopna se v budoucnosti lépe dohodnout s druhým rodičem na společném výchovném působení na děti.
Odvolací soud poté uzavřel, že pokud jde o dvě starší děti, nelze než respektovat jejich přání žít u otce, kde jsou v současné době spokojeny. V případě dvou mladších dětí převážilo hledisko výchovných schopností nad zájmem na zachování celé sourozenecké skupiny. I když znalec rozdělení nedoporučil, úplně tuto možnost nevyloučil. Důsledky rozdělení dětí nebudou podle soudu až natolik závažné, neboť žádné z dětí nezůstane osamoceno, projeví se věkový rozdíl mezi dětmi a určitá rozdílnost jejich povah a zájmů, a i když každá dvojice bude svěřena jinému rodiči, neznamená to izolaci dvojic sourozenců, kteří by se i nadále měli vzájemně stýkat co možná nejvíce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 téže Listiny. Zcela souhlasí s rozhodnutím okresního soudu a s názorem opatrovníka i znalce, kteří rozdělení sourozenců nedoporučili. Odvolací soud, který rozhodl jinak, nerespektoval přání dětí, ani názor opatrovníka a znalce. Podle názoru stěžovatele se jedná o rozhodnutí nepředvídatelné a překvapivé, a pokud chtěl odvolací soud sám rozhodnout jinak nežli soud I. stupně, měl především doplnit dokazování slyšením všech nezletilých dětí, které před soudem I. stupně slyšeny byly. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování, vychází toliko z volné úvahy, kterou si soud utvořil během jednoho jednání a které se následně snaží přizpůsobit i provedené důkazy. Rozhodnutím soudu a rozdělením dětí byla narušena sourozenecká sounáležitost, tolik pro děti důležitá a fungující po celou dobu jejich společného soužití. Stěžovateli je známo, že soud má možnost rozhodnout odlišně od názoru dětí, avšak Úmluva o právech dítěte zcela jednoznačně zavazuje smluvní státy věnovat názorům dětí patřičnou pozornost odpovídající jejich věku a úrovni. Ustanovení této úmluvy však bylo v daném případě zcela opomenuto, neboť minimálně názoru nezletilého J., již téměř dvanáctiletého, patřičná pozornost zjevně věnována nebyla.
K obsahu ústavní stížnosti se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila vedlejší účastnice řízení - matka nezletilých dětí. Nesouhlasí s názorem stěžovatele, že se v případě rozhodnutí odvolacího soudu jedná o překvapivé rozhodnutí, protože soud prováděl obsáhlé dokazování (viz protokol o ústním jednání ze dne 16. 1. 2008). Při ústním jednání byli opětovně vyslechnuti účastníci, soudní znalec a jednání za účelem vyhlášení rozsudku bylo poté odročeno na sedm dní. Soud tedy věci věnoval patřičnou pozornost, prováděl dokazování, z něhož vyplynulo, že osobnost stěžovatele je nestandardní, stěžovatel má zvláštní přístup k lidem a jeho chování posléze přejímají nezletilé děti. Vedlejší účastnice se neztotožňuje s argumentem stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte tím, že bylo odvolacím soudem rozhodnuto proti názoru dětí. Nezletilé děti byly slyšeny před soudem I. stupně za přítomnosti znalce, podle kterého jsou a patrně i nadále budou pod vlivem otce, v důsledku čehož hrozí, že nepříznivý vývoj u dvou mladších dětí bude trvat. Obě mladší děti jsou ve věku, kdy jejich přání nelze jednoznačně vždy vyhovět a je třeba dát před splněním jejich přání přednost racionálnímu rozhodnutí ve věci. U dvou starších dětí soud plně respektoval jejich názor, a svěřil je do výchovy stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení odkázal na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. OP 28/2007 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Stěžovatel napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o svěření dvou nezletilých dětí do výchovy matce, a tedy rozdělení sourozenců. Úkolem Ústavního soudu je především posoudit, zda tímto rozhodnutím porušil obecný soud některá základní práva a svobody stěžovatele, k čemuž by mohlo dojít především tím, že by obecné soudy svévolně nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména příslušná ustanovení zákona o rodině. Ústavní soud již několikráte judikoval, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Při posuzování ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat v prvé řadě otázkou, zda odvolací soud při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektoval.
Podle ustanovení §26 odst. 3 zákona o rodině při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
Z obsahu příslušného opatrovnického soudního spisu zřetelně vyplývá, že oba obecné soudy, tedy okresní soud i krajský soud, se věcí výchovy nezletilých sourozenců H. velmi zodpovědně a podrobným způsobem zabývaly, přičemž v otázce rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu jim nelze z pozice Ústavního soudu ničeho vytknout. Oba soudy vycházely ze závěrů znaleckého zkoumání nejen obou rodičů, ale i všech nezletilých dětí, z názoru opatrovníka a dalších relevantních posudků (např. školy) a zejména také z názorů nezletilých dětí, vyjádřených jak před opatrovníkem, tak i soudním znalcem a soudem I. stupně. Obecné soudy tedy vycházely ze stejného skutkového stavu věci, každý z nich však dospěl k odlišnému právnímu závěru. Ústavní soud s ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se Ústavní soud zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelova stěžejní námitka se týká údajné nepředvídatelnosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu I. stupně. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03). Z definice předvídatelnosti soudního rozhodnutí jasně vyplývá, že soudní rozhodnutí nemůže být předvídatelné na sto procent, zvláště pak rozhodnutí soudu odvolacího, který projednává odvolání neúspěšného účastníka řízení. Odvolací soud se v dané věci pohyboval v rámci, jež mu dává procesní předpis. Podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek soudu I. stupně, jestliže nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení nebo zrušení, a jestliže soud I. stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nebo po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné ve věci rozhodnout. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16 1. 2008 je zřejmé, že odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování (výslech účastníků, výslech soudního znalce, čtení listinných důkazů), čímž si vytvořil podmínky pro rozhodnutí dle §220 odst. 1 o. s. ř. Pokud stěžovatel namítá, že ke změně rozhodnutí měl soud znovu vyslechnout nezletilé děti, jejichž názor znal pouze zprostředkovaně, nelze s jeho názorem souhlasit. Odvolacímu soudu byl postoj všech čtyř nezletilých dětí poměrně dobře znám, a to jak z obsahu znaleckého posudku, tak i z jejich výslechu před soudem I. stupně a dalo se očekávat (z obsahu spisu je navíc tato skutečnost dostatečně patrná), že se názor dětí od jejich předchozího výslechu nezměnil a stále převládá jejich přání bydlet s otcem v Kladně. Tuto skutečnost ostatně odvolací soud nijak nezpochybňuje.
Další námitka stěžovatele se týká toho, že odvolací soud nevěnoval patřičnou pozornost názorům nezletilých dětí, zejména dvanáctiletého Jindřicha.
Úmluva o právech dítěte přiznává v čl. 12 dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Rozvedením citovaného článku úmluvy je ustanovení §31 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Vzhledem k tomu, že věková hranice nezletilého není nikde pro tento procesní úkon taxativně stanovena, je na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému schopnost formulovat své vlastní názory a jakou důkazní váhu jim s ohledem na věk a úroveň dítěte bude přikládat. V daném případě odvolací soud zcela vyhověl vyjádřenému názoru obou starších dětí žít s otcem, a to i s ohledem na jejich narušený vztah k matce, rozhodl o potvrzení rozsudku soudu I. stupně o svěření do výchovy otce. U dvou mladších dětí soud dospěl k závěru, že žádné z jiných hledisek nepřeváží lepší výchovné schopnosti matky než otce. Jejich přání je třeba hodnotit právě v souvislosti s ovlivněním otcem i staršími sourozenci a představou, že se u otce budou mít lépe po hmotné stránce. Hledisko výchovných schopností v daném případě převážilo i nad zájmem zachování celé sourozenecké skupiny.
Ze znaleckého posudku je zřejmé, že soudní znalec preferuje zachování sourozenecké skupiny a předpokládá spíše negativní dopad případného rozdělení dětí na jejich psychický vývoj. Stejný negativní dopad však znalec předpokládá i v situaci, kdy by děti jako skupina přešly do výchovného prostředí otce a ten by situaci nezvládl a neumožnil dostatečně široký kontakt dětí s matkou a normalizaci jejich vztahu k ní. Dále se znalec přiklonil (z "několika nepříznivých variant hledal jednu nejméně škodlivou," jak sám uvedl) k variantě změny výchovného prostředí a prověření otcových tvrzení o schopnostech a zájmu o děti pečovat, tak i přesvědčení dětí, že u otce jim bude lépe. To vše znalec doporučil s vědomím rizika, že může dojít k selhání, pokud otec péči o děti nezvládne a přinejmenším dvě mladší děti bude zapotřebí vrátit do výchovy matky. Odvolací soud, jehož rozsudek je napaden ústavní stížností, posoudil dle vlastní úvahy uvedená rizika specifikovaná znalcem odlišně od soudu I. stupně a přiklonil se k variantě raději riziko výchovného selhání ze strany otce vůbec nepodstupovat. Vzal tedy do úvahy především zájem nezletilých dětí na stabilitě výchovného prostředí s ohledem na jejich věk a povinnosti (základní školní docházka apod.), což lze v kontextu všech okolností případu akceptovat.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal v postupu odvolacího soudu závažné nedostatky, které by znamenaly porušení některých ústavně zaručených práv stěžovatele, eventuálně nezletilých dětí.
Ústavní soud si je vědom obtížnosti rozhodování ve zvláště složitých opatrovnických věcech, jako nyní projednávaný případ, i stresujících situací dopadajících zejména na nezletilé děti. Situace však může být dětem ulehčena přístupem stěžovatele a vedlejší účastnice, pokud spolu budou bez emocí komunikovat, nebudou bránit svěřeným dětem v co nejširším styku s druhým rodičem a jejich kroky budou motivovány především zájmem nezletilých dětí. Současně Ústavní soud připomíná, že dle ustanovení §28 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Je proto i odpovědností příslušného obecného soudu sledovat vývoj u všech čtyř nezletilých dětí a případně i bez návrhu rodičů zahájit řízení o změně výchovného prostředí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu