ECLI:CZ:US:2008:2.US.743.08.1
sp. zn. II. ÚS 743/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Václavská 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1315/2007, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 2 To 49/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 3. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 61 T 1/2007, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo stěžovateli uloženo ambulantní protialkoholní léčení a rovněž mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 12.662,- Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jak stěžovatel (proti výroku o trestu), tak i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně (v neprospěch stěžovatele proti výroku o vině i trestu). Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 29. 7. 2006, v době od 17:50 do 17:59 hod na dvoře rodinného domku ve Starém Městě po opakovaných telefonických výhrůžkách zabitím, které bezprostředně předcházely, v prudkém afektu zlosti, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala nejméně 2,28 g/kg, fyzicky napadl v úmyslu usmrtit poškozeného Z. K. tak, že jej uchopil za krk, natlačil jej do rohu dvora, udeřil jej hlavou do obličeje, opakovaně poškozeného uhodil hlavou o zeď dvora a když poškozený upadl na zem, kopal jej do hlavy a do celého těla, čímž poškozenému svým jednáním způsobil vedle četných zlomenin, podlitin, krevních výronů, krvácení do mozku i poranění stěny břišní s ložiskovým prokrvácením okruží střev, ledvin a měkkých tkání v oblasti bederních svalů a rovněž trhliny sleziny, následkem čehož tentýž den v 19:50 hod poškozený zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl hemoragický šok způsobený zakrvácením do dutiny břišní a do zapobřišnicového prostoru z trhlin sleziny a okruží střev. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo stěžovateli podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. uloženo ambulantní protialkoholní léčení a rovněž mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 12.662,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
K výše uvedenému rozhodnutí odvolací soud dospěl poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví a na základě doplněného dokazování v rámci veřejného zasedání a zhodnocení všech skutečností dané trestní věci dospěl k závěru, že je nezbytné se od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlit. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že z důvodu neshledání podstatných rozporů ve výpovědích svědka L. K. (bezprostředně přítomného útoku) a v souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy (protokol o ohledání místa činu, znalecké posudky z oboru kriminalistiky, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie a z odvětví psychiatrie a psychologie), považuje výpověď tohoto svědka za pravdivou a věrohodnou (str. 15 - 19, 21 - 22 rozsudku), a naopak výpovědi stěžovatele považuje za nevěrohodné a nepravdivé, neboť obsahují zásadní rozpory a tvrzení nejsou v souladu s ostatními provedenými důkazy (str. 20 - 21 rozsudku). K obhajobě stěžovatele, jejíž podstatou bylo popření úmyslu poškozeného usmrtit, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatel nenaplnil v požadované formě subjektivní stránku trestného činu vraždy, neboť nebylo prokázáno, že by chtěl poškozeného usmrtit a nebylo ani prokázáno srozumění stěžovatele s tímto následkem. Odvolací soud naopak konstatoval, že "z provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel poškozenému opakovaně telefonicky vyhrožoval zabitím a bezprostředně po posledním telefonátu vstupuje na dvorek domu poškozeného, kde jej ihned napadne a pokračuje v tom i poté, co jsou u poškozeného zřejmé známky zranění a kdy poškozený bezvládně leží na zemi. Intenzita byla podle závěrů odvolacího soudu značná. Proto s ohledem na způsob útoku, jeho intenzitu, místa na těle poškozeného, do kterých bylo útočeno (hlava, trup) je zjevné, že (stěžovatel) věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a pro případ, že tento neodčinitelný následek způsobí, byl s tím srozuměn ve smyslu §4 písm. b) tr. zák." (str. 19 - 20 rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, kde namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž polemizoval zejména se závěry odvolacího soudu, že se dopustil trestného činu vraždy v nepřímém úmyslu. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, neboť dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, kdy odvolací soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Při posuzování způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s obhajobou stěžovatele, Nejvyšší soud konstatoval, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami stěžovatele, které měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádal a odchýlil-li se od způsobu hodnocení důkazů a rozhodných skutečností od soudu prvního stupně, zevrubně své závěry odůvodnil. "Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž (stěžovatel) vyvozoval, že se nedopustil trestného činu vraždy, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se odvolací soud neztotožnil a v odůvodnění vyložil, proč jí neuvěřil." (str. 9 rozsudku). Nejvyšší soud rovněž uvedl, že skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu vraždy. "Sled událostí a činů (stěžovatele) tvoří řetězec, který motivací činu, způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořil odvolací soud a který dovoluje akceptovat závěr o vině trestným činem vraždy a zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Lze spolehlivě uzavřít, že (stěžovatel) byl srozuměn se způsobením smrti poškozenému v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen, a nejde tedy o tzv. pravou lhostejnost k následku, jak vyvozoval soud prvního stupně." (str. 8 rozsudku).
Podobně jako v dovolání, i v ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel svůj nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání použitou napadenými rozhodnutími, neboť ji dle jeho názoru z provedeného dokazování nelze dovodit. Zejména nesouhlasil se závěry odvolacího i dovolacího soudu, že se dopustil trestného činu vraždy v nepřímém úmyslu, a ve shodě s již uplatněnou obhajobou namítl, že poškozeného neměl v úmyslu zabít, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02. Stěžovatel své výhrady zčásti založil na polemice se způsobem hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, které učinil již soud prvního stupně a z nichž částečně vycházel i odvolací soud. Tyto výhrady, mající skutkovou povahu, se týkaly především hodnocení výpovědi svědka L. K. (namítány rozpory) a závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z odvětví psychiatrie a psychologie, dále vyhodnocení chování stěžovatele při činu (neozbrojen) a bezprostředně po něm, a též údajného nedostatku při objasňování, zda některá zranění poškozeného nemohla vzniknout pro jeho ovlivnění alkoholem a bez přispění jiné osoby. Vzhledem k výše uvedenému měl stěžovatel za to, že odvolací i dovolací soud tím, že jej uznaly vinným z trestného činu vraždy, porušily čl. 8 odst. 2 Listiny, a proto navrhl, aby je Ústavní soud svým nálezem zrušil.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikován, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitky stran nesprávného skutkového zjištění a hodnocení výpovědi svědka L. K. a znaleckých posudků, zejména s ohledem na učiněné závěry odvolacího soudu ohledně trestného činu vraždy a zavinění ve formě nepřímého úmyslu, a tyto námitky v téměř shodném znění předestřel také v ústavní stížnosti. S těmito námitkami se zejména odvolací soud vypořádal, své závěry řádně odůvodnil a jeho názor Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Přitom Ústavní soud bral v úvahu, že posuzování stěžovatelových námitek ke skutkovým zjištěním je ze strany Nejvyššího soudu zákonem omezené. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy při posuzování uvedených hmotněprávních aspektů trestné činnosti stěžovatele pochybily a napadená rozhodnutí tak nevybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Ke stěžovatelově námitce týkající se závěru odvolacího a následně i dovolacího soudu o vině stěžovatele trestným činem vraždy a zavinění ve formě nepřímého úmyslu, učiněného v rozporu se skutkovými zjištěními a výsledky dokazování, Ústavní soud konstatuje, že ve svých předchozích nálezech upozorňoval na to, což ostatně uznává teorie i praxe, že u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka; sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry nesmějí však nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele konstatoval Ústavní soud jen v takových případech, kdy se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se zjištěním, že u pachatele nebyl prokázán žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro vraždu (dále viz nálezy sp. zn. II. ÚS 301/98, Sb.n.u., sv. 13, nález č. 45, str. 325, sp. zn. IV. ÚS 433/02, Sb.n.u., sv. 33, nález č. 49, str. 11 či sp. zn. IV. ÚS 260/05, dosud nepublikován, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal, že by závěr o úmyslném zavinění stěžovatele, vyslovený obecnými soudy, byl v nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Odvolací soud spolehlivě prokázal, že stěžovatel bezprostředně před činem vyhrožoval poškozenému zabitím a následně, jsa ovlivněn alkoholem, poškozeného bez varování fyzicky hrubě napadl údery svoji hlavou do jeho obličeje, opakovaně mu uhodil hlavou o zeď dvora a když poškozený upadl na zem, kopal jej do hlavy a celého těla, přičemž jej neodradilo ani to, že poškozený bezvládně ležel na zemi, vykazoval jasné známky zranění a chroptěl (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, výpověď svědka L. K.). Z provedených důkazů jasně vyplývá, že ze strany stěžovatele se jednalo o cílené a opakované působení masivního tupého násilí poměrně značné intenzity soustředěného na oblast hlavy a trupu, jímž byla poškozenému způsobena zranění, jež měla fatální následek. Za daných okolností tak nemá zásadní význam, že obviněný proti tělu poškozeného neútočil zbraní. Z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nevyplývá, že by stěžovatel pod vlivem alkoholu jednal ve stavu nepříčetnosti a že by si požitím alkoholu způsobil vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Naopak z nich vyplývá, že samotné chování stěžovatele v době alkoholového opojení mohlo být koordinováno s jeho vůlí a subjektivní situací. Stěžovatel si proto musel být vědom, že útoky v takové intenzitě vedené proti hlavě a trupu poškozeného, tedy do míst, kde se nacházejí orgány důležité pro život člověka, mohou vést ke smrtelnému poranění poškozeného. Pokud jde o pohnutku stěžovatele, je z provedených důkazů zřejmé, že stěžovatel na poškozeného výše uvedeným způsobem útočil s cílem vybít si svůj zlobný afekt a agresivitu podnícenou požitím většího množství alkoholu, a to i za situace, kdy jeho jednání poškozeného přímo ohrožovalo na životě, přičemž ve svých útocích pokračoval až do vybití svého zlobného afektu, aniž mohl počítat s jakoukoli konkrétní skutečností, jež by smrtelnému následku jeho útoků mohla zabránit. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že se odvolací a následně i dovolací soud s otázkou zavinění náležitě vypořádaly, když nepřímý úmysl stěžovatele prokázaly na základě uceleného a nerozporného řetězce nepřímých důkazů, jež svědčí o srozumění pachatele s usmrcením poškozeného v době útoku ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu