ECLI:CZ:US:2008:2.US.755.08.1
sp. zn. II. ÚS 755/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. M., zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2007 č. j. 14 Co 155/2006-140, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 druhá věta Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny.
Předmětem sporu byla žaloba žalobce DRUŽBA, stavebního bytového družstva (dále jen "žalobce"), o zaplacení částky 15 725,- Kč z titulu provozu a správy domu v ulici U Hřiště 15, Brno, kterou žalobce zajišťoval a ve kterém stěžovatelka užívala byt č. 31. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud co do částky 8 155,-Kč, která představovala náhradu za služby spojené s užíváním bytu za žalované období včetně úroku z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobci tuto částku přisoudil [výrok a)], a co do částky 7 570,- Kč, která představovala částku za vlastní správu domu, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [výrok b)].
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že porušení vlastnického práva spatřuje v nesprávném výkladu pojmu "správy", jak je vyjádřen v §9 odst. 4 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v platném znění (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Vyslovuje přitom názor, že zákonodárce v tomto případě zamýšlel výkon správy, jako činnost vykonávanou původním vlastníkem celé budovy pro další subjekt - spoluvlastníka, což mimo jiné předpokládá uzavření smlouvy s vlastníky bytů. Toto v daném případě nebylo možné, neboť jediným vlastníkem byl žalobce. Prohlášením vlastníka, byť zapsaného do katastru nemovitostí, se nemohl stát automaticky správcem domu, neboť účinky tohoto prohlášení v podobě vzniku funkce správce podle názoru stěžovatelky mohly nastat teprve převodem první bytové jednotky do vlastnictví osoby odlišné od žalobce. Kromě toho nemohlo ani vzniknout "Společenství vlastníků bytů", pokud nebyly splněny podmínky §9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, což se stalo v předmětném domě až dne 23. června 2003, kdy byla v pořadí třetím ze spoluvlastníků bytové jednotky v domě doručena smlouva o převodu bytové jednotky do vlastnictví opatřená doložkou o vyznačení vkladu vlastnického práva. Stěžovatelka pak z tohoto činí závěr, že odvolací soud jí takto upřel právo spravovat svůj majetek, což je jeden z atributů vlastnického práva a kromě toho bylo tímto výkladem podústavního práva zasaženo i do jejího práva na spravedlivý proces. V této souvislosti pak podrobně rozvádí svoje pojetí výkladu pro věc rozhodných ustanovení zákona o vlastnictví bytů, kde v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v řízení před obecnými soudy a polemizuje se závěry odvolacího soudu.
Ústavní soud, než přistoupí k věcnému přezkumu, musí zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3zákona o Ústavním soudu). To neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka napadla ustavní stížností celé rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv výrok ad b) není konečným rozhodnutím, takže ve vztahu k němu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a proto v této části je ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Pro posouzení oprávněnosti ústavní stížnosti v té části, ve které byla shledána přípustnou, si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 315/2003 a vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že je přesvědčen, že jeho postupem ve věci nebyla porušena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Vedlejší účastník se svého práva vedlejšího účastníka vzdal, a proto s ním nadále Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem nejednal.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud ve svém rozhodnutí vycházel, nebyla účastníkům rozesílána.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace jednoduchého práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv. Při respektování takto pojatého postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Interpretace podústavního práva, provedená odvolacím soudem, proti které stěžovatelka brojí, není extrémně formalistická, ani není ve zřejmém rozporu s kogentními ustanoveními zákona, což by mohlo, s ohledem na shora uvedené principy, zakládat důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu. Jde o jednu z možných v úvahu přicházejících interpretací, do kterých Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. To, zda se jedná o otázku zásadního právního významu, by musel řešit Nejvyšší soud, který jediný je oprávněn provést takový výklad podústavního práva. Okolnost, že předmětem sporu byla částka nižší, než zákonem požadovaný limit pro možnost obrátit se s dovoláním k Nejvyššímu soudu, nezakládá sama o sobě rozšířenou pravomoc Ústavního soudu zabývat se i takovou otázkou jen proto, že se jí nemůže zabývat obecný soud. Nelze totiž přehlédnout, že ústavní pořádek v civilních sporech nejenže nikomu nezaručuje právo na dovolání, ale dokonce ani na odvolání. Porušením ústavního pořádku proto je jen taková situace, kdy by se obecný soud odmítl zabývat odvoláním či dovoláním v těch případech, kde to zákon výslovně umožňuje. Jen v takovém případě by šlo o porušení práva na spravedlivý proces, který v sobě mimo jiné zahrnuje právo na dodržování pravidel procesu, a to v zájmu zachování rovnosti stran v řízení před soudy.
Vlastnit majetek je základním lidským právem. Výkon vlastnického práva má však své meze, které jsou v obecné rovině vyjádřeny v čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje, a proto nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Výkon vlastnického práva je přirozeně omezen výkonem vlastnických práv ostatních vlastníků, v tomto případě vlastníků ostatních bytů, kde platí vyslovená zásada, že nesmí být vykonáváno na újmu druhých v rozporu se zákonem. Listina zde odkazuje na zákon, kterým je v tomto konkrétním případě zákon o vlastnictví bytů, jenž poměry mezi vlastníky bytů v jednom domě upravuje. Otázka správy domu, ve kterém se byty vlastníků nacházejí, je proto především otázkou výkladu zákonných ustanovení, která tuto problematiku upravují, a která, s ohledem na specifika tohoto vlastnictví, přenášejí práva patřící jinak vlastníkovi samotnému na subjekt k tomu oprávněný, a to v zájmu vlastníků samotných, neboť bez této úpravy by byl výkon vlastnických práv nefunkční. Proto samotný fakt přenesení správy společných částí domu na správce není zásahem do ústavně chráněného práva vlastnit majetek.
Pokud stěžovatelka poukazovala na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení, jedná se o námitku naprosto irelevantní, neboť odvolací soud o nákladech řízení vůbec nerozhodoval.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu