ECLI:CZ:US:2008:2.US.760.08.1
sp. zn. II. ÚS 760/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J.V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2006 č. j. 50 T 66/2001-9578, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 č. j. 12 To 16/2007-9836 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2007 č. j. 8 Tdo 1403/2007-10020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v části, v níž byl stěžovatel shledán vinným níže popsaným trestným činem, výroku B) rozsudku Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy. Současně navrhoval, aby mu s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jenž blíže nespecifikoval, byla dle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů řízení.
Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 50 T 66/2001 zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2006 č. j. 50 T 66/2001-9578, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2002, a byl odsouzen dle §247 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou a dle §57 odst. 1,2 trestního zákona k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Popsané trestné činnosti se měl dopustit tím, že spolu s obviněnými A. T., A. P., Z. G. a s dosud neustanovenými spolupachateli v období od srpna 1997 do 5. září 1999 na různých místech v České republice odcizili motorová vozidla převážně cizích státních příslušníků, na vybraných místech, zejména v okresech Teplice, Děčín, Litoměřice, Kolín, organizovali buď demontáž vozidel či přeměnu jejich identifikačních čísel, padělali k nim potřebné doklady a následně je vyváželi mimo ČR. V důsledku jednání stěžovatele, popsaného blíže v bodech 1 až 34 citovaného rozhodnutí, vznikla na odcizených vozidlech a věcech škoda v celkové výši 12.838.945,- Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel (nezávisle na něm i další obvinění) v zákonné lhůtě odvolání, jenž bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 č.j. 12 To 16/2007-9836 podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2007, č. j. 8 Tdo 1403/2007-10020 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti soudu prvního stupně vytýkal, že při rozhodování o jeho vině postupoval zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebylo během provedeného dokazování bez důvodných pochybností prokázáno, že by se všech 34 jednání, z nichž byl obviněn, dopustil. Nebyly provedeny konkrétní přímé důkazy či řetězec důkazů nepřímých, na základě jejichž zhodnocení by bylo možné dospět k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Z provedených důkazů vyplynulo pouze to, že v prostorách, které si stěžovatel pronajal, byly nalezeny věci patřící k některým odcizeným automobilům. K důkazům zajištěným při domovní prohlídce v K. stěžovatel uvedl, že soud nezjišťoval, jestli je stěžovatel skutečně majitelem těchto věcí. V předmětných prostorách se pohybovalo větší množství osob pocházejících především ze států bývalé SSSR a nebyly provedeny žádné důkazy, které by vyvrátily či potvrdily, že to byl právě on, komu zajištěné věci patřily.
Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřoval v tom, že soud v rozporu s ust. §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu u hlavního líčení přečetl protokoly o výslechu utajené svědkyně "paní XY" a svědka F. M. staršího. Jejich výpověď nebylo možné použít jako důkaz při soudním jednání, neboť výslechy těchto svědků byly v rámci přípravného řízení provedeny dříve, než bylo stěžovateli sděleno obvinění, a proběhly tedy bez účasti jeho obhájce a bez možnosti klást jim otázky. Stěžovatel se v této souvislosti rovněž neztotožnil se závěrem krajského soudu (správně má být zřejmě vrchního soudu), že výlučně na těchto důkazech skutkové závěry soudu prvního stupně nestojí.
Další námitka směřovala do průběhu přípravného řízení, které bylo dle názoru stěžovatele vedeno tendenčně a jednostranně proti němu ve snaze jej kriminalizovat a udělat z něj pachatele, přičemž tento postup byl poté převzat soudem v rámci projednávání věci v hlavním líčení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně následně přihlížel pouze k okolnostem přitěžujícím, když např. do něj zahrnul pouze ty části výpovědí svědků, které stěžovatele nějakým způsobem údajně usvědčovaly, a jiné skutečnosti, zpochybňující jeho vinu, již v rozsudku zmiňovány nejsou. Soud rovněž neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, např. výslech svědka R., s odůvodněním, jež nelze dle jeho mínění akceptovat.
Stěžovatel nesouhlasil ani s právním hodnocením skutku provedeným obecnými soudy, které je dle jeho názoru v rozporu se skutkovými zjištěními. Pokud by soudy shledaly v jeho jednání naplnění skutkové podstaty nějakého trestného činu, mohlo se jednat nejvýše o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Svou argumentací ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
Pokud jde o trestní řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Ústavní soud z přiloženého trestního spisu ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem provedl ve věci rozsáhlé dokazování jak výslechem mnoha svědků, tak listinnými důkazy a znaleckými posudky a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Taktéž Vrchní soud v Praze se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval, pročež se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem. Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovolání zabýval námitkami stěžovatele vztahujícími se k procesním otázkám. Námitky vztahující se k hodnocení důkazů a k vyvozeným skutkovým zjištěním vybočovaly z rámce uplatněného dovolacího důvodu, přesto i jim věnoval dovolací soud svou pozornost, když posoudil, zda v daném případě nedošlo k nesprávné realizaci důkazního řízení. Od jeho závěru, že skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a že se nejedná o případ svévolného hodnocení důkazů, neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit. V podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 4 a 5 napadeného usnesení), jakož i rozhodnutí soudu druhého stupně (str. 14,17-18 napadeného rozsudku).
Stran i dalších stěžovatelem uplatněných námitek lze poznamenat, že jsou v podstatě totožné s námitkami, které již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy již podrobně zabývaly.
K námitce stěžovatele, že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud v dané věci neshledal, že by jejich nepřipuštěním byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva či právo zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Stěžovatel má právo označit důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování, neboť je považoval za zcela nadbytečné a vedoucí leda k prodlužování trestního řízení (viz str. 129 napadeného rozsudku). Stejně tak odvolací soud shledal skutková zjištění za úplná s tím, že "orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem shromáždily všechny reálně dostupné, pro rozhodnutí ve věci podstatné důkazy". Z hlediska základních zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu proto nelze soudům cokoli vytknout.
Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu in dubio pro reo nepoužily.
Jako nedůvodná se jeví výtka stěžovatele týkající se právní kvalifikace spáchaného skutku. Touto problematikou se ostatně velmi obšírně zabýval jak soud odvolací, tak zejména soud dovolací, podle jejichž názoru učiněná skutková zjištění "přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky" trestného činu krádeže.
Ústavní soud se zabýval konečně i otázkou, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s interpretací a aplikací §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, který stanoví podmínky, za jejichž splnění lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o jeho výpovědi přečíst. Dle citovaného ustanovení lze tak učinit tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
V projednávaném případě byli svědci F. M. starší a "paní XY" vyslechnuti v přípravném řízení vyšetřovatelem dne 29. 1. 1999 (viz Protokol o výslechu svědka na č. l. 3872 až 3876 a č.l. 3881 až 3884 spisu obecného soudu), zatímco k zadržení a sdělení obvinění stěžovateli došlo až dne 2. 2. 1999. K novému výslechu svědků kontradiktorním způsobem, tj. za účasti obhájce stěžovatele, u hlavního líčení již nedošlo. V případě pana F. M. staršího se tak nestalo z důvodu jeho úmrtí (viz úmrtní list na č.l. 8520) a v případě "paní XY" z důvodu vážného onemocnění, jež jí dle lékařských zpráv znemožňovalo účast u soudního jednání (viz č.l. 9343). Nalézací soud proto u hlavního líčení přistoupil pouze ke čtení jejich svědeckých výpovědí učiněných v přípravném řízení dle ust. §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, a to i přes námitky obhajoby, že se jedná o důkazní prostředky použité v rozporu s právním řádem, neboť postup odpovídal procesnímu předpisu.
K námitce stěžovatele se provedením předmětných důkazů zabýval posléze odvolací soud. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se v daném případě nejedná o důkazy osamocené, resp. že by výpovědi těchto svědků představovaly jediné klíčové usvědčující důkazy. Ústavní soud, po přezkoumání příslušných míst trestního spisu, může toliko odkázat na výše uvedené závěry odvolacího soudu, neboť tyto korespondují jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud"). Ústavní soud i Evropský soud ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání. Čl. 6 Úmluvy současně umožňuje soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout pouze za následujících podmínek. Za prvé - pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly. Za druhé - což se týká případu stěžovatele - sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá [srov. např. rozsudek ve věci Mayali proti Francii, 2005, stížnost č. 69116/01, §31-32, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005, str. 265 (269)]. V daném případě obecné soudy založily výrok o vině v rozhodující míře nejen na výpovědích výše jmenovaných svědků, ale i na základě řady dalších, byť nepřímých, provedených důkazů. Jednalo se o svědecké výpovědi F. M. mladšího, J. M., a nespočet listinných důkazů jako protokoly o domovních prohlídkách ve Velemíně a Krupce, protokoly o záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu stěžovatele. Soudy provedená interpretace §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu tak nevybočila z rámce ústavnosti a nezasáhla do stěžovatelových ústavně zaručených práv či do práv zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
S ohledem na výše naznačené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou. Obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým,
předseda senátu