ECLI:CZ:US:2008:2.US.766.08.2
sp. zn. II. ÚS 766/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. H. D., právně zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Slezská 11, Praha, proti usnesení Policie ČR, obvodního ředitelství Praha II, SKPV, odboru obecné kriminality, č. j. ČTS: ORII-190/OOK2-67-2005 ze dne 21. 12. 2007 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. KZT 2490/2006 ze dne 11. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2008, stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením Policie ČR bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se měla jako lékařka údajně dopustit tím, že současně se dvěma spoluobviněnými lékaři neprovedli potřebná vyšetření a v návaznosti na tom nezajistili odpovídající léčbu poškozenému.
Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 9. 2006 bylo následně zrušeno pro nezákonnost dne 27. 9. 2007 dozorujícím státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, který shledal toto usnesení nezákonným, a to především proto, že výrok usnesení byl zcela chybně koncipován, neobsahuje nutné náležitosti, které jsou pro usnesení tohoto typu nezbytné, nevymezuje skutek tak, aby se nedal zaměnit s jiným skutkem a nepopisuje znaky skutkové podstaty trestného činu, který je ve skutku spatřován. K opačnému závěru došla dohledová státní zástupkyně městského státního zastupitelství dne 25. 10. 2007, a doporučila dozorovému státnímu zastupitelství uložit policejnímu orgánu vydat nové usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 trestního řádu při dodržení všech zákonných náležitostí. Z pokynu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 bylo policejním orgánem opětovně vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 12. 2007. Toto usnesení je odůvodněno v podstatě stejně jako usnesení ze dne 7. 9. 2006 a opět neobsahuje jednoznačné vymezení důležité povinnosti údajně porušené stěžovatelkou.
Stížnost stěžovatelky, v níž namítla zánik trestnosti z důvodu promlčení trestního stíhání, včetně důvodů, proč je trestní stíhání promlčeno, byla napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta.
Stěžovatelka je přesvědčena, že usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ve spojení s usnesením Policie ČR o zahájení trestního stíhání došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to zejména práva na obhajobu dle čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady stíhání jen ze zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny) a práva na spravedlivý proces ve smyslu páté hlavy Listiny.
Podle stěžovatelky je základní náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. V usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedeny skutkové okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu. V odůvodnění usnesení je pak třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Stěžovatelka se nemůže účinně hájit proti obvinění, když jí dosud nebylo sděleno, čeho se dopustila, resp. nebyla vymezena důležitá povinnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Stěžovatelka se údajného trestného činu měla dopustit dne 26. 8. 2002; trestní sazba za trestný čin uvedený v ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona je stanovena v rozsahu šesti měsíců až pěti let. Z ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona tedy vyplývá, že promlčecí doba činí pět let. Zánik trestnosti z důvodu promlčení tedy nastává dne 27. 8. 2007. Nezákonným rozhodnutím se promlčení nepřerušuje, k promlčení tak došlo dne 27. 8. 2007. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 12. 2007 bylo tudíž vydáno až po promlčecí lhůtě, a mělo být zastaveno pro nepřípustnost podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s ustanovením §11 odst. písm. b) trestního řádu, resp. vůbec nemělo být vydáno.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městské státní zastupitelství v Praze - který kromě vyjádření k námitkám stěžovatelky uvedl, že v současné době je již vyšetřování ukončeno a především na základě vyžádaného dodatku k ústavnímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví a na základě podrobného výslechu znalce bylo trestní stíhání proti stěžovatelce dne 31. 7. 2008 usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 zastaveno dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu (právní moc nastala dne 12. 8. 2008).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 ( Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471), avšak v uvedeném případě šlo o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování.
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelka spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že i v dané věci (viz shora uvedená judikatura) toliko přezkoumal napadené usnesení městského státního zastupitelství, resp. policejního orgánu, z hlediska obsahových náležitostí a konstatuje, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Napadené usnesení státního zástupce vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a nelze je považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelkou ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zástupce nic vytknout.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovatelce bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadené usnesení nevykazuje znaky libovůle či svévole orgánů činných v trestním řízení, je dostatečným způsobem odůvodněno a neporušuje stěžovatelkou namítaná ústavně zaručená práva. Trestní stíhání stěžovatelky bylo navíc již dne 31. 7. 2008 zastaveno a rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. I z tohoto důvodu je třeba nahlížet na ústavní stížnost jako na neopodstatněnou, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu