ECLI:CZ:US:2008:2.US.767.06.1
sp. zn. II. ÚS 767/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. Ž. a Z. Ž., zastoupených JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. 58/16, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2005 ve věci sp. zn. 10 To 125/2005, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006 ve věci sp. zn. 3 To 192/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2006 ve věci sp. zn. 8 Tdo 924/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým návrhem napadají rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měl být porušen i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Rozsudkem okresního soudu, jenž ve věci rozhodoval po předchozí kasaci Nejvyšším soudem, byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem zneužívání vlastnictví dle §258 trestního zákona, jehož se dopustili tím, že jako vlastníci nemovitosti, která je zapsána jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitostí kulturních památek ČR, postavili dvoupodlažní přístavbu restaurace. Ve stavbě přitom pokračovali i poté, co jim bylo rozhodnutím Městského úřadu v Českém Krumlově nařízeno zastavení stavebních prací. Tímto jednáním změnili vnější vzhled budovy, a poškodili tak kulturní památku, která se nachází v městské památkové rezervaci a zároveň je součástí vnitřního města Český Krumlov, zapsaného v seznamu Světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO. Za to byli stěžovatelé odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců; výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným usnesením zamítl; dovolání následně Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl.
Stěžovatelé mají za to, že se předmětného trestného činu nedopustili a že jim jeho spáchání ani nebylo soudy prokázáno. Odsouzení stěžovatelů je dle jejich názoru postaveno pouze na dedukcích soudu, spočívajících zejména na estetickém cítění jednotlivých osob; trvalé a neodstranitelné poškození dané kulturní památky nicméně v řízení prokázáno nebylo. Stěžovatelé se domnívají, že z provedeného dokazování není vůbec zřejmé, k jakému poškození nemovitosti mělo spornou přístavbou dojít, přičemž stranou zůstalo i zjištění, v jakém rozsahu k tomuto poškození došlo ještě před tím, než se stali vlastníky dané nemovitosti. Podle názoru stěžovatelů, jenž má korespondovat s názorem krajského soudu při jeho prvním rozhodnutí ve věci, mají případná "poškození" charakter estetický, nepředstavují však trvalé - a tedy trestněprávně relevantní - poškození dané kulturní památky.
Nadto stěžovatelé zpochybňují samotnou trestněprávní relevanci předmětné právní věci, neboť mají za to, že by v jejich případě mělo do úvahy připadat čistě řízení správní. Konkurenci zájmu státu na ochraně památek na straně jedné a zájmu na ochraně vlastnických práv fyzických a právnických osob na straně druhé je dle názoru stěžovatelů třeba řešit s ohledem na čl. 11 odst. 3 Listiny, přičemž otázku případné trestněprávní odpovědnosti vlastníků je nutno posuzovat velmi citlivě a uvážlivě. Soudy všech instancí v projednávané věci rozhodovaly opakovaně, což samo o sobě svědčí o nejasnosti dané právní otázky.
Dne 25. 6. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno jako příloha projednávané ústavní stížnosti rozhodnutí Městského úřadu v Českém Krumlově o dodatečném povolení (sporné) stavby. Stěžovatelé tím dle jejich názoru dále dokládají, že svým jednáním nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání vlastnictví dle §258 trestního zákona.
Po posouzení uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí předně zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci zasahovat do jurisdikce obecných soudů; nepřísluší mu tak posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 137, str. 195, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 138, str. 227, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5, str. 17).
Podání stěžovatelů obsahuje ve své většině opakování námitek a argumentů vznesených již dříve v řízení před obecnými soudy, naposledy v rámci řízení dovolacího. Z výše uvedených důvodů není Ústavní soud zásadně oprávněn rozhodovací činnost obecných soudů jakkoli revidovat či polemizovat s jejími závěry, pokud v jejím důsledku není zasaženo některé základní právo či svoboda stěžovatelů. Po přezkoumání Ústavní soud neshledal, že by - prizmatem judikatury Ústavního soudu - bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani žádné výše uvedené ustanovení Ústavy ČR. Obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatelů, odpovídající pozornost věnovaly i - z hlediska meritorního rozhodnutí pravděpodobně stěžejní - otázce míry společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelů (srov. s. 4-5 rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu). Z tohoto pohledu proto Ústavní soud v postupu obecných soudů v dané trestní věci žádná pochybení neindikoval.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že jejich případné protiprávní jednání nemůže mít trestněprávní charakter, neboť je relevantní pouze z hlediska správně-právního. Existence sankce ve správním řízení nevylučuje sankcionování daného jednání i v řízení trestním. Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že trestní zákon v ustanovení §258 obsahuje skutkovou podstatu zneužívání vlastnictví, jejíž ústavní konformitu ostatně stěžovatelé ani nezpochybňují a kterou Ústavní soud považuje za reflexi stěžovateli uvedeného ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny; zpochybnění samotného trestněprávního charakteru dané právní věci proto považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Pokud jde o konkrétní jednání stěžovatelů a jeho podřaditelnost pod skutkovou podstatu §258 trestního zákona, Ústavní soud sice v zásadě sdílí názor stěžovatelů, že předmětnou skutkovou podstatu je třeba vykládat tak, že zde uvedené "poškození věci" musí být nevratné, touto otázkou se nicméně obecné soudy taktéž zabývaly a s danou námitkou se v odůvodněních napadených rozhodnutí dostatečně vyrovnaly, proto nemůže být tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nikterak relevantní.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli Ústavnímu soudu doručené dodatečné povolení stavby by za splnění daných podmínek případně mohlo být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu §278 trestního řádu, nikoliv však argumentem, jenž by zakládal (nebo alespoň podporoval) opodstatněnost posuzované ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou chráněné základní právo stěžovatelů. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní názor Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní.
Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu