ECLI:CZ:US:2008:2.US.769.08.1
sp. zn. II. ÚS 769/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1388/2007ze dne 9. ledna 2008, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 282/2006 ze dne 8. listopadu 2006, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. března 2008 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, kdy byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že ve dvou případech na základě leasingových smluv odebral osobní automobily a v roce 2001 vozidla předal blíže nezjištěné osobě a přestal splácet leasingové splátky, přičemž v prvém případě mu bylo vozidlo vráceno a on si je ponechal, přičemž ohledně prvého skutku bylo upuštěno od souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. května 2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. prosince 2002, a za druhý skutek mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a bylo rozhodnuto o náhradě škody, rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen celý výrok o trestu a nově mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. května 2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. prosince 2002, a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání s ohledem na to, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 4, čl. 90, a 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1, čl. 39, a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na to, že původní zamítavé usnesení odvolacího soudu ze dne 4. října 2005 bylo k jeho dovolání zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, avšak jen v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, a výrok o zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou za skutek a trestný čin pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku, a jakož i uvedený výrok rozsudku soudu prvého stupně. V rozporu s principem právní jistoty byl zrušen (v pořadí první) výrok rozsudku soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu, ačkoliv jej stěžovatel nikdy nenapadl opravným prostředkem a nedotklo se jej ani usnesení Nejvyššího soudu. Odvolací soud jednající výhradně z podnětu stěžovatele tedy zrušil již pravomocný výrok prvoinstančního soudu, jehož zrušení se stěžovatel nikdy nedomáhal. Zároveň tím došlo ke zhoršení jeho postavení, protože mu byl uložen trest za skutek a trestný čin, za který již bylo pravomocně upuštěno od uložení souhrnného trestu. Je přesvědčen, že pokud v původním rozsudku byl uložen za skutek a trestný čin pod bodem 2. prvoinstančního rozsudku, jako trest zvláštní, samostatný, trest odnětí svobody v trváni 21 měsíců a nyní, po zahrnutí tohoto skutku do vztahu souhrnnosti je městským soudem uložen trest odnětí svobody v téže výměře avšak již jako trest souhrnný ve vztahu k podmíněnému trestu v trváni tří let se zkušební dobou na pět let, jde fakticky o uloženi trestu přísnějšího. Tím podle něj byla porušena zásada zákazu reformace in peius. Pochybení, spočívající ve zrušení pravomocného výroku, je vadou natolik flagrantní, že se jí měl Nejvyšší soud meritorně zabývat a nikoli rozhodnutí postižené takovou vadou vyloučit z jeho přezkumu s odkazem na nepodřaditelnost stěžovatelových námitek pod deklarované dovolací důvody.
3. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť takový postup by nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon tohoto rozhodnutí spočívající v nepodmíněném trestu odnětí svobody by pro stěžovatele představoval nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetím osobám.
4. Stěžovatel tedy tento návrh odůvodnil doslovnou citací §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), aniž by pro něj uvedl jakékoliv konkrétní či zvláštní důvody. Institut řízení o ústavní stížnosti má speciální povahu, z něhož by extenzita postupu dle §79 odst. 2 zákona učinila de facto řádný opravný prostředek. Ústavní soud přitom neshledal, že by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti, a proto návrhu nevyhověl.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy jedním ze stupňů soustavy obecných soudů. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu (sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, N 106/19 SbNU 45 - č. 261/2000 Sb.). Ochrana která je poskytována základním právům a svobodám se tedy týká jejich materiální podstaty a nikoliv (především) jejich formálního resp. formalistického rozměru.
6. Stejně jako Nejvyšší soud se i Ústavní soud ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že odvolacímu soudu procesní předpisy neumožňovaly zasáhnout do výroku o trestu, resp. upuštění od potrestání za skutek a trestný čin uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvého stupně, protože jej stěžovatel nenapadl žádným opravným prostředkem a netýkalo se ho ani kasační rozhodnutí o prvním dovolání stěžovatele v této věci. Ovšem nelze souhlasit se závěrem, že odvolací soud svým rozhodnutím zhoršil postavení stěžovatele tím, že mu uložil trest i za skutek a trestný čin pod bodem 1), ohledně nějž bylo prvostupňově upuštěno od potrestání. Stejně nelze souhlasit se závěrem, že je souhrnný nepodmíněný trest (za celkem tří trestné činy) 21 měsíců odnětí svobody za současného zrušení testu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženého na zkušební dobu pěti let, ve skutečnosti trestem přísnějším.
7. Obecné soudy totiž v nyní posuzované věci daly jasně najevo, že je na místě uložit stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, a toto rozhodnutí důkladně a srozumitelně odůvodnily. S ohledem na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, kterou Ústavní soud zohlednil např. v nálezu sp. zn. II.ÚS 222/07 (ze dne 26. dubna 2007 in http://nalus.usoud.cz), bylo předvídatelné, že dojde k nařízení výkonu tříletého trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Proto lze souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že uložením jediného souhrnného odnětí svobody 21 měsíců, tedy i za původně uložený podmíněný trest, byla respektována zásada zákazu reformace in peius. Rozhodně byl přitom tento trest ukládán za trestné činy popsané v trestním zákoně, a jeho druh a výměra nepředstavuje ústavněprávně relevantní vybočení ze zákonné úpravy.
8. Proto se Ústavní soud neshoduje s tím, že by došlo k porušení základních procesních práv stěžovatele v takové míře, která by odůvodňovala kasační rozhodnutí. Přiměřeně k témuž závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který se shodnou námitkou zabýval, a to předvídatelně v rámci přezkumu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a nikoliv v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jehož se stěžovatel rovněž dovolával. Podle názoru Ústavního soudu jsou přitom vývody dovolacího soudu o podřaditelnosti námitky pod příslušný dovolací důvod ústavněprávně akceptovatelné. Právům stěžovatele tudíž ochrana ze strany dovolacího soudu odepřena nebyla, neboť dovolání bylo přijato a bylo o něm rozhodnuto zákonným způsobem, a procesní neúspěch nelze samo o sobě považovat za porušení základních práv (srov. sp. zn. II.ÚS 77/2000, N 14/21 SbNU 101, aj.).
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelé v míře, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu