ECLI:CZ:US:2008:2.US.779.08.1
sp. zn. II. ÚS 779/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Pekass a.s., se sídlem Praha, Přátelství 987, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Voršilská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 čj. 21 Co 237/2007-260 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2007 čj. 12 C 235/2000-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst.3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán k zaplacení úhrady za užívání pozemku v k. ú. Uhříněves.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětem sporu bylo údajně nezaplacené nájemné, resp. vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy neposkytly jeho právu ochranu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že po stanovenou dobu pozemek užíval. Pozemek, který měl užívat, totiž nebyl dostatečně identifikován, a nebylo tak jasné, co je přesně předmětem nájmu. Nájemní smlouva byla zcela nepochybně neplatná, avšak tento fakt byl soudy obou stupňů bagatelizován s tím, že žalobce stejně od smlouvy odstoupil.
Stěžovatel rovněž předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, z nějž dovozuje, že soudy se mohly pouze domnívat, že pozemek užíval. Obecné soudy v podstatě převrátily procesní povinnosti k dokazování. Z hodnocení provedeného obecnými soudy je zřejmé, že byl po stěžovateli de facto požadován důkaz o neužívání pozemku. Teprve v roce 2004 byla stanovena hranice pozemků - neexistuje důkaz, který by jednoznačně potvrdil, zda stěžovatel vůbec někdy tuto hranici překročil.
Podle názoru stěžovatele je v dané věci hodnocení důkazů obecnými soudy zcela v rozporu s principy zákonného hodnocení důkazů vykládaného jako součást práva na spravedlivý proces.
Dále stěžovatel namítá, že soud I. stupně po více než třech letech prováděného řízení připustil změnu žaloby, čímž řízení o více než další tři roky prodloužil, neboť dosavadní výsledky tříletého řízení nebylo možno použít. Takový postup soudu I. stupně je v rozporu se zákonem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se zabývaly jak námitkami ohledně nepřesného označení parcely, tak otázkou jejího faktického užívání a výše nájmu, otázkou platnosti nájemní smlouvy a event. promlčení nároku žalobce.
Dle zjištění obecných soudů k uzavření nájemní smlouvy došlo z podnětu stěžovatele, který označil část pozemku, jenž hodlá užívat. Vzhledem k tomu, že posléze došlo k odstoupení od smlouvy o nájmu, smlouva zanikla s účinky ex tunc a žalobce se oprávněně domáhal zaplacení žalované částky s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Soudy vzaly na základě provedeného dokazování za prokázané, že stěžovatel předmětný pozemek fakticky užíval až do 8. 1. 2003, přičemž přes upomínky žalobce neplatil za užívání žádnou náhradu. Výše náhrady poté byla stanovena znaleckým posudkem, a to ještě ve vyšší částce než požadoval žalobce, a ve výši srovnatelné s nájmem, který byl žalobci placen jinou společností za přiléhající pozemek. Je tedy zřejmé, že se v dané věci nejedná o právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výhradně záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené těmito soudy, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Pokud jde o námitku týkající se změny žaloby v průběhu řízení, Ústavní soud uvádí, že za změnu návrhu nelze považovat pouze změnu kvalifikace návrhu při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností a žalobním petitu. Nadto je třeba dodat, že úkolem Ústavního soudu, který není obecným soudům nadřízenou instancí, není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (tj. v daném případě posuzovat, zda byla plně dodržena zásada hospodárnosti řízení). Pokud se stěžovatel domnívá, že v řízení došlo k prodlevě, bylo namístě, aby odpovídajícím způsobem uplatňoval svá procesní práva již v průběhu řízení před obecnými soudy a nikoliv až v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel předmětný pozemek fakticky užíval a je tedy za jeho užívání povinen zaplatit přiměřenou úhradu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu