ECLI:CZ:US:2008:2.US.811.08.1
sp. zn. II. ÚS 811/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. D. E., zastoupené JUDr. Petrem Jantačem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1207/2007 ze dne 12. prosince 2007, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 186/2007 ze dne 6. června 2007, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 176/2005 ze dne 16. dubna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státní zastupitelství, 2) Krajského státní zastupitelství v Brně, a 3) Okresního státní zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. března 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem soudu prvého stupně byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že jako jednatelka Městských jatek v Moravských Budějovicích, spol. s r. o., odebrala jateční zvířata od čtyř obchodních společností a tyto neuhradila, ačkoli jí na základě vědomosti o hospodářském stavu firmy bylo známo, že obchodní společnost nebude schopna dostát všem svým závazkům, protože souhrnná výše majetku společnosti byla nižší než souhrnná výše všech jejích závazků. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání zrušen prvostupňový výrok o trestu a nově jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu člena statutního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na tři roky, přičemž o jejím odvolání do výroku o vině v rozsudku OS v Třebíči nijak nerozhodl. Usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na uplatněnou námitku, že pojem předlužení je definován v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jinak, než jej definoval soud ve výroku svého rozsudku. Obecné soudy tedy nepřihlížely k její námitce, že při posuzování předlužení by se měl prokazovat poměr toliko splatných a nikoliv všech závazků k majetku. Nedošlo tedy k naplnění jejího legálního očekávání, že pojem definovaný zákonem nebude v rozhodovací činnosti soudu aplikován v přímém rozporu se zákonnou definicí. Dále poukazuje na námitku, že odvolací soud nijak nerozhodnul o jejím odvolání do výroku o vině. Jestliže ve výroku rozsudku odvolacího soudu chybí rozhodnutí o odvolání do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatelka má za to, že o odvolání do výroku o vině nebylo rozhodnuto. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že není nutno tak učinit ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Z hlediska formy namítá, soud prvého stupně v rozporu s obchodním zákoníkem označil obchodní společnost jako firmu, poškozené označil naprosto nedostatečně, a celý výrok o vině je logicky rozporný a nedává jednoznačný smysl. I tyto formální chyby považuje za porušení práva na spravedlivý proces, do nějž podle ní patří i zásada "iura novit curia".
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale upozorňuje na to, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví. V návaznosti na to je pak vždy konstatováno, že není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat porušení práv zaručených podústavními předpisy ze strany obecných soudů při výkonu jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že se soud prvého stupně striktně nedržel obchodněprávní terminologie, ani zaužívaného označování právnických osob (§157 odst. 1 ve spojení s §79 odst. 1 občanského soudního řádu, §13a obchodního zákoníku), avšak tyto výtky naprosto postrádají ústavněprávní rozměr, protože nejsou způsobilé zasáhnout do materiálně chápaného práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivých komponentů. Proto je možné již jen v této souvislosti uvést, že stěžovatelka nerozlišuje argumentaci ústavněprávní od argumentace obchodněprávní, a stejně tak nerozlišuje mezi argumentací obchodněprávní a trestněprávní.
Posledně uvedené je přitom rozhodné i pro námitky vztahující se k meritu věci, protože stěžovatelka nepochopila, že nebyla souzena a odsouzena pro trestnou činnost související s povinnostmi založenými tehdy platným zákonem o konkursu a vyrovnání, a proto skutková podstata úpadku podle posledně uvedeného zákona neměla pro posouzení vytýkané činnosti vůbec žádný vliv. Zhodnocení hospodaření obchodní společnosti vedené v rozhodné době stěžovatelkou mělo totiž výlučně smysl ve vztahu k otázce, zda v důsledku znalosti dané hospodářské situace neuváděla v omyl obchodní partnery při odběru zboží, resp. nevyužívala jejich omylu o tom, že je předmětná obchodní společnost schopna řádně plnit sjednané závazky. S touto otázkou se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto na jejich závěry pro stručnost odkazuje. Ve vztahu k této trestněprávně relevantní otázce stěžovatelka žádné námitky nevznáší.
Konečně ve vztahu k úplnosti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání stěžovatelky bere Ústavní soud v úvahu ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů a s ní souladné názory doktríny. Podle nich je odvolání nedělitelné, a proto rozhodnutí na základě odvolání podle §258 odst. 2 a §259 trestního řádu vyčerpává celé toto odvolání, i když mu vyhovuje jen zčásti a o zbytku se ve výrokové části rozhodnutí již nezmiňuje (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2027 a tam uváděnou judikaturu). Přiměřeně totéž ostatně uvedl i dovolací soud k totožné námitce stěžovatelky obsažené v dovolání (str. 5). Pokud byl tedy v posuzovaném případě z podnětu odvolání stěžovatelky zrušen výrok soudu prvého stupně o trestu a odvolacím soudem bylo znovu (pro stěžovatelku) příznivěji rozhodnuto, aniž by bylo zamítnuto její odvolání ve zbývající části, nelze to považovat za porušení základních procesních práv stěžovatelky. V této souvislosti je totiž významné, že se odvolací soud ve skutečnost zabýval odvoláním stěžovatelky i ve vztahu k jejím námitkám do oblasti výroku o vině (str. 3 a 4) a tyto námitky neakceptoval a procesní řešení takové situace bylo předvídatelné. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v odůvodnění použil odvolací soud nepřesně formulaci o "potvrzení" výroku o vině, protože striktně vzato takový výrok trestní proces nezná.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu