ECLI:CZ:US:2008:2.US.814.06.1
sp. zn. II. ÚS 814/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecka v právní věci navrhovatele I. A., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Kramoly 39, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2001 čj. 10 Co 311/2000-37, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006 čj. 25 Cdo 534/2005-71, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 C 20/97, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 7. 1999, č. j. 8 C 20/97-23, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel (tehdy žalovaný) odvolal. Jeho odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2001 č. j. 10 Co 311/2000-37 odmítnuto pro opožděnost podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že zásilka obsahující rozsudek, proti němuž odvolání směřovalo, byla ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. po opakovaném pokusu o doručení stěžovateli na adresu, kterou označil za adresu pro doručování při svém výslechu před soudem, uložena na poště dne 30. 9. 1999 a k jejímu doručení tak došlo dne 4. 10. 1999 bez ohledu na to, že si ji žalovaný vyzvedl dne 13. 10. 1999. Odvolání proti rozsudku prostřednictvím zástupce, jemuž žalovaný udělil plnou moc dne 22. 10. 1999, bylo podáno k poštovní přepravě dne 27. 10. 1999, tedy po uplynutí odvolací lhůty, jež počala běžet dne 5. 10. 1999 a uplynula dne 19. 10. 1999.
Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 čj. 25 Cdo 534/2005-71. Dovolací soud označil usnesení odvolacího soudu z hlediska ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. za správné.
Stěžovatel napadá závěry krajského a Nejvyššího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že před soudem prvého stupně proběhlo dne 28. 6. 1999 jednání, k němuž se dostavil jeho tehdejší zástupce, JUDr. Jan Dostál, který soudu též předložil plnou moc, datovanou 4. 5. 1999. To je obsahem protokolu o jednání, tj. veřejné listiny, již je třeba považovat za pravdivou. Skutečnost, že stěžovatel bude zastoupen právním zástupcem, avizoval soudu již dne 5. 5. 1999. Ani pokud by se advokát dalšího jednání soudu neúčastnil, nemůže to vést k závěru, že zastoupení skončilo či vůbec nevzniklo. Přiložil-li právní zástupce stěžovatele další plnou moc k odvolání, svědčí to spíše o jeho opatrnosti, nikoli však o tom, že zastoupení nevzniklo či zaniklo. Měl-li soud o zastoupení pochybnosti, měl stěžovatele vyzvat k jejich odstranění či zaznamenat udělení plné moci do protokolu. Pokud za dané situace soud prvého stupně doručoval své rozhodnutí přímo stěžovateli a nikoli jeho právnímu zástupci, šlo o doručení neúčinné. Následným rozhodnutím o opožděnosti odvolání stěžovatele (a rozhodnutím dovolacího soudu, které potvrdilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu) se stěžovatel cítí být zasažen ve svých ústavně zaručených právech. Dodává, že i pokud měl dovolací soud pochybnosti o správnosti protokolu soudu, musel (nebyl-li prokázán opak) na jeho obsah nahlížet jako na správný, jelikož jde o veřejnou listinu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatel byl v řízení před soudem prvého stupně zastoupen JUDr. Dostálem, a zda proto mělo být rozhodnutí tohoto soudu doručováno stěžovateli či jeho právnímu zástupci. Stěžovatel přitom nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v protokolu o jednání konaném dne 28. 6. 1999 u Okresního soudu v Ústí nad Labem je sice zmíněn jako zástupce žalovaného JUDr. Dostál s odkazem na plnou moc ze dne 4. 5. 1999, jednání se však nezúčastnil, jak plyne z protokolu i z okolnosti, že nečinil žádné přednesy a že na rozdíl od ostatních přítomných osob ani nepodepsal protokol. Soud prvního stupně nadále s tímto advokátem jako se zástupcem žalovaného nejednal, s čímž byli žalobce i JUDr. Dostál srozuměni, neboť k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně byla přiložena plná moc datovaná dnem 22. 10. 1999, přičemž advokát v odvolání neuvedl, že žalovaného již předtím zastupoval a že mu rozhodnutí nebylo doručeno. Je tedy zřejmé, že stěžovatel plnou moc, jíž by doložil své zastoupení v době před doručováním rozsudku soudu prvního stupně, nepředložil, a že tedy je třeba vyjít z toho, že v řízení byl zastoupen až na základě plné moci ze dne 22. 10. 1999. Ze spisu obecného soudu bylo zjištěno, že plná moc ze 4. 5. 1999 není do tohoto spisu založena, a proto závěrům obecných soudů nelze nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě polemizuje se závěry rozhodnutí obecných soudů, resp. soudu krajského a Nejvyššího soudu, přičemž zvolil argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesl již v řízení před těmito soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu