ECLI:CZ:US:2008:2.US.815.06.1
sp. zn. II. ÚS 815/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 46, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2006 ve věci sp. zn. 56 Co 520/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Bez předchozí výzvy k zaplacení podala dne 19. 7. 2006 společnost STAVOGLOBAL, s.r.o. (dále "vedlejší účastník") k Okresnímu soudu Plzeň - jih čtyři samostatné návrhy na vydání platebního rozkazu směřující proti stěžovateli, na základě kterých okresní soud vydal čtyři samostatné platební rozkazy. Stěžovatel podal odpor pouze proti jednomu z nich, odvolání nicméně podal proti všem výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť měl (a má) za to, že v předmětné věci měla být podána toliko jediná žaloba o zaplacení celkové finanční částky, případně, že soudní řízení o jednotlivých žalobách mělo být spojeno v jediné řízení. Právní důvod plnění je totiž u všech žalob (návrhů) shodný (nezaplacení kupní ceny) a shodní jsou i účastníci řízení. Rozdělení žalob na čtyři samostatná podání proto postrádá dle mínění stěžovatele smysl, s výjimkou účelového navýšení nákladů soudního řízení; jediné možné vysvětlení tak spatřuje ve skutečnosti, že právním zástupcem vedlejšího účastníka v soudních řízeních manželka jediného společníka této obchodní společnosti.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že neaplikovaly §150 občanského soudního řádu, přestože v jeho případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, jež by použití tohoto ustanovení odůvodňovaly. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zamítl jeho odvolání, aniž by uvedl důvody zamítnutí, a tato část rozhodnutí je proto nepřezkoumatelná. Nadto stěžovatel připomíná, že řízení o náhradě nákladů řízení je v případě, kdy byl v prvním stupni vydán platební rozkaz, v zásadě řízením jednoinstančním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování projednávané ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na paměti skutečnost, že stěžovatel brojí proti soudnímu rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, s. 189 a násl), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníků řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, usnesení č. 25, str. 307 a násl.).
Podstatou projednávaného podání je stěžovatelův nesouhlas se čtyřmi samostatnými řízeními a s tím souvisejícím zvýšením nákladů řízení, které ve věci plně neúspěšný účastník musí nahradit žalující straně. Stěžovatel se navíc domnívá, že měl soud z výše uvedených důvodů použít §150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníku nepřiznat. K uvedeným námitkám může Ústavní soud, jemuž jakožto orgánu ochrany ústavnosti v zásadě nepřísluší revidovat rozhodovací činnost obecných soudů - tím méně v otázce náhrady nákladů řízení, pokud napadeným rozhodnutím není zasaženo některé základní právo stěžovatele, poznamenat pouze následující.
S námitkou týkající se podání čtyř samostatných návrhů na vydání platebního rozkazu (což by mohlo svědčit o snaze vedlejšího účastníka zvýšit výši náhrady nákladů řízení) se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a jeho závěry v projednávané věci nelze považovat za závěry protiústavní. Jednání vedlejšího účastníka může být sice ze strany stěžovatele vnímáno jako neetické, nezakládá však protiprávnost, tím méně protiústavnost napadeného soudního rozhodnutí.
Přisvědčit stěžovateli Ústavní soud nemůže, pokud tvrdí, že měl krajský soud v předmětném řízení aplikovat §150 občanského soudního řádu. Uvedené zákonné ustanovení představuje toliko ve zvláště odůvodněných případech výjimku ze zásady, že náhradu nákladů řízení hradí za plně úspěšnou stranu sporu strana plně neúspěšná. Ustanovení §150 občanského soudního řádu je přitom nutno vnímat jako oprávnění soudu, nikoli oprávnění neúspěšného účastníka řízení. Z neaplikace tohoto procesního ustanovení tak nelze bez dalšího dovozovat protiústavnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal ani nepřezkoumatelnost napadeného usnesení krajského soudu, neboť důvody zamítnutí stěžovatelova odvolání jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dle mínění Ústavního soudu krajským soudem dostatečně osvětleny. Stěžovatelovu poznámku o faktické jednoinstančnosti soudního řízení ve věci nákladů řízení v případě vydání platebního rozkazu nepovažuje Ústavní soud za případnou, neboť proti rozhodnutí okresního soudu je možné - a stěžovatel toho využil - podat odvolání.
Ústavnímu soudu tak z výše uvedených důvodů nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu