ECLI:CZ:US:2008:2.US.83.05.1
sp. zn. II. ÚS 83/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., Ing. R. K., R. K. mladšího, M. K., zastoupených Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. 28 Co 235/2003 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2341/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví pro porušení jejich ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Žalobou se žalobci jako právní nástupci po původním vlastníku domáhali, aby bylo soudem určeno, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni vydat jim nemovitosti, a to dům s pozemky v Poděbradech. Původní vlastník nemovitostí byl na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1955 sp. zn. 1 T 1/55 odsouzen mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 1990 sp.zn. Rt 674/90 byl odsuzující rozsudek zrušen podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a trestní stíhání bylo zastaveno. Původní vlastník nemovitostí zemřel dne 21. 5. 1960. Nemovitosti prodala Domovní správa v Poděbradech za úhradu 74.721 Kč. Podle názoru žalobců byly tyto nemovitosti nabyty v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.
Okresní soud v Nymburce žalobu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným Ing. J. K. a Ing. R. K. bylo uloženo vydat žalobcům 1/5 nemovitostí, dále žalovaným Ing. J. K. a J. K. bylo uloženo vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí a žalovaným Ing. R. K., R. K. ml. a nezletilému M. K. bylo uloženo vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí do podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v roce 1967 nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí J. a M. K.
Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, přičemž dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu o protiprávním zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí J. a M. K. ("Také dovolací soud, stejně jako odvolací soud, nepovažuje tuto okolnost převodu nemovitostí nepochybně angažovanému tehdejšímu předsedovi městského národního výboru za nahodilou souvislost, nemající tehdy převažující význam pro výběr nabyvatele při převodu majetku z národního majetku občanům, nýbrž naopak za okolnost, která v tehdejších poměrech byla rozhodující").
Stěžovatelé v prvé řadě rozporují procesní postup krajského soudu, který dle jejich názoru znamená, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, čímž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení.
Uvedenou námitku však stěžovatelé nevznesli v dovolání, ačkoli tak učinit mohli. Je tedy zjevné, že tato námitka je konstruována a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněna ex post, aniž by se jí stěžovatelé bránili již v předchozím opravném (dovolacím) řízení; takovýto postup však podle přesvědčení Ústavního soudu není přípustný.
Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v následném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti; obecný soud se jimi proto ani zabývat nemohl.
Z uvedených důvodů se citovanou námitkou Ústavní soud nemohl zabývat, neboť v této části posoudil ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, k čemuž Ústavní soud dodává, že takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01).
Další námitky směřují stěžovatelé do skutkových zjištění v tom směru, že obecné soudy hodnotily zjištěné důkazy způsobem, který nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo. Z provedených důkazů nebylo možné dovodit skutkový závěr, že J. K. byl při prodeji předmětné nemovitosti upřednostněn před ostatními uchazeči z důvodu angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu (funkce předsedy bývalého národního výboru). Na podporu svého tvrzení uvádí stěžovatelé konkrétní argumentaci.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Je možné z hlediska ústavněprávního uvést, že krajský a Nejvyšší soud ohledně skutkového závěru o upřednostnění J. K. při prodeji předmětné nemovitosti před ostatními uchazeči z důvodu angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu (resp. že se jednalo minimálně o okolnost rozhodující) opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů, vyložily soudy dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založeného skutkového závěru. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostému zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno.
Ústavní soud k tomu dodává - v reakci na konkrétní argumentaci stěžovatelů - jen následující.
Vyhláška Rady Městského národního výboru v Poděbradech ze dne 14. 6. 1966 skutečně stanovila, že předmětná nemovitost bude nabídnuta k prodeji občanům města Poděbrad, kteří mají vhodný náhradní byt, a bude dána přednost občanům se společenskými zásluhami. Nebylo proto možné v řízení před obecnými soudy a priori vyloučit, že nevybrání Ing. V. a Ing. F. - čímž argumentuje výslovně demonstrativně krajský soud - mohlo být odůvodněno skutečností IV. kategorie jimi nabízeného bytu, a tak "nevhodností náhradního bytu", a nikoliv upřednostněním J. K. před nimi z důvodu jeho funkce vedoucího funkcionáře bývalého národního výboru. To stejné nebylo a priori vyloučeno v případě žadatele MUDr. Š. (rovněž odvolacím soudem výslovně odkazovaného), který nabízel "pouze" své 1. místo v pořadníku bytové komise pro nezbytné služby, a nikoli formálně "vhodný náhradní byt". Rovněž v případě žadatelů B., T., B. a manželů B. nemuselo být shledáno splnění podmínky nabídnutého "vhodného náhradního bytu".
Krajský soud (a posléze i Nejvyšší soud) však z apriorní eliminace nastíněné eventuality nevycházel; přihlížel v této souvislosti totiž především ke zjištěné okolnosti, že záležitost prodeje předmětné nemovitosti byla projednána ve velmi krátkém čase. Jednání Rady Městského národního výboru v Poděbradech se konalo dne 21. 11. 1967 od 14.30 hod. do 16 hod., přičemž byla projednávána Zpráva o činnosti komise sociálního zabezpečení ve městě s následnou diskusí s devíti diskusními příspěvky a závěrečným usnesením. Až následně v rámci organizačních záležitostí byly projednány další 4 body a mezi nimi i předmětný prodej nemovitosti. Fakt tak krátkého intervalu projednávání prodeje předmětné nemovitosti považovaly oba soudy rovněž za určitý důkaz toho, že se otázkou "vhodného náhradního bytu" jednotlivých žadatelů rada nezabývala, resp. že žádosti žadatelů v podstatě nebyly zkoumány a celá záležitost byla projednána jen formálně, přihlížeje ke (minimálně jako rozhodujícímu, spíše však jako jedinému) kritériu funkcionářství v tehdejším národním výboru v Poděbradech.
Závěr obecných soudů o uvedeném postupu ostatně odpovídá i logice poměrů předchozího nedemokratického režimu, kde takové situace nebyly zdaleka vzácnou výjimkou (ne-li naopak pravidlem, srov. kupř. dosavadní judikaturu obecných soudů, jakož i Ústavního soudu). K tomu bylo poukázáno i na fakt, že J. K. byl dokonce přítomen u předmětného zasedání rady národního výboru (byť nehlasoval v záležitosti zkoumaného odprodeje nemovitosti).
Za další důkaz pro závěr o upřednostnění J. K. při prodeji předmětné nemovitosti před ostatními uchazeči z důvodu angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu považovaly soudy i okolnost, že žadatelům nebylo vůbec sděleno, proč jejich žádosti nebylo vyhověno.
Uvedené závěry jsou podporovány taktéž skutečností, že mezi žadateli byly případy, které již prima facie aspirovaly - pokud by bylo postupováno dle předtím vyhláškou přijatých "objektivních" kritérií - vážně na zvolení z uchazečů o odprodej předmětné nemovitosti. Lze uvést kupř. případ žadatele J. K., jehož šestičlenná rodina obývala byt 3+1 s 54 m2 (který také nabízeli), u nějž byl tak dán rovněž výrazný sociální akcent a jednalo se o osobu, která ve smyslu citované vyhlášky pracovala v Poděbradech na místě společensky významném (profesor střední školy). Rovněž žadatel D. nabízel byt 3+1, který se mohl jevit jako "vhodný náhradní byt", což nebylo vyloučeno též u žadatele P., který nabízel náhradní byt v Poděbradech a navíc uváděl, že prodávanou nemovitost potřebuje pro sebe a pro svou vdanou dceru, která bydlí přechodně v nevojenském újezdu Loužnice u Mimoně (zjevně výrazný stupeň potřebnosti nového bytu). Přes prvním pohledem zjevnou "kvalitu" žádostí některých uchazečů byl však po velmi krátkém, zjevně tedy formálním projednání celé věci, upřednostněn J. K., který obýval se svou manželkou a dvěma syny dosud byt 3+1, tedy byt, o kterém lze v jistém směru soudit, že odpovídal jejich potřebám (minimálně v komparaci s případy některých žadatelů).
Obecnými soudy učiněný závěr o upřednostnění J. K. při prodeji předmětné nemovitosti před ostatními uchazeči z důvodu angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu (resp. že se jednalo minimálně o okolnost rozhodující) tak nelze než s ohledem na uvedené okolnosti zhodnotit jako prostý zjevného faktického omylu či excesu logického, což jako jediné by tuto skutkovou otázku bylo způsobilé posunout do roviny ústavnosti.
Za tohoto stavu nelze Krajskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatelů do právního posouzení věci jsou ve své podstatě polemikou s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Kupříkladu již v nálezu Ústavního soudu ze dne 16.12.2003, uveřejněném pod č. 146 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, byl k otázce zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele uveden názor, že "Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu, za rozumný důvod odlišného zacházení státu s různými občany; takovému důvodu proto nemůže Ústavní soud ČR poskytnout ochranu".
Na základě shora uvedených skutečností tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost stěžovatelů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu