ECLI:CZ:US:2008:2.US.83.08.1
sp. zn. II. ÚS 83/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele PNEUKOM, spol. s r. o., se sídlem Pohraniční 504/27, 703 00 Ostrava, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, ze dne 30. října 2007, č. j. 35 Co 1095/2006-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. října 2007, č. j. 35 Co 1095/2006-167, byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. srpna 2006, č. j. 13 C 217/2005-146, tak, že žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) po žalovaném domáhal zaplacení částky 48 247 Kč s příslušenstvím jako ekvivalentu za vynaložené náklady na opravu v rámci odpovědnosti za vady, byla zamítnuta. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že v situaci, kdy žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky vynaložené na opravu věci, kterou provedl jiný subjekt než žalovaný, nelze tuto částku přiznat z titulu odpovědnosti za vady, neboť takový nárok nevyplývá z právní úpravy obsažené v §436 a §437 obchodního zákoníku a takovýto způsob vypořádání práv z odpovědnosti nebyl ani mezi účastníky řízení sjednán. Dále konstatoval, že uvedený nárok nelze přiznat ani z titulu náhrady škody, protože žalobce skutkově vymezil žalovaný nárok pouze jako nárok z odpovědnosti za vady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele je měnící rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, a to jak pro stěžovatele, tak i dokonce pro žalovaného. Nepředvídatelnost spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav jinak než soud prvního stupně. Stěžovateli tak bylo odepřeno právo vyjádřit se k tomuto rozdílnému a v řízení novému právnímu názoru a stěžovatel nemohl vznést další tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu, případně navrhnout další důkazy. Nepředvídatelnost rozhodnutí se podle stěžovatele odrazila také v tom, že odvolací soud přezkoumal jeho nárok jen z důvodu odpovědnosti za vady a jiným posouzením uplatněného nároku se odmítl zabývat. V další části stěžovatel polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobu lze považovat pouze jako nárok z odpovědnosti za vady. Vyslovil přesvědčení, že nebylo jeho povinností vymezovat právní důvody žaloby a zabývat se tím, z jakého důvodu uplatňuje svůj nárok. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se samotným právním závěrem, že nemá nárok na zaplacení žalované částky. Stěžovateli v situaci, kdy žalovaný odmítl bezplatně odstranit uplatněnou vadu, nezbylo nic jiného, že ji odstranit na vlastní náklady.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Hlavní námitkou stěžovatele mající určitou ústavněprávní relevanci bylo, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že změnou rozsudku soudu prvního stupně vydal z pohledu stěžovatele nepředvídatelné rozhodnutí, což by za určitých podmínek mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatel byl zbaven možnosti předkládat tvrzení a důkazy k takto změněnému právnímu posouzení. Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí. Odvolací soud postupoval v intencích §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a změnil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel tedy ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (neprováděl tedy nové dokazování ani důkazy provedené před soudem prvního stupně nehodnotil jinak), pouze danou věc po právní stránce posoudil jinak. Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 258/99 in Sbírka nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 15, usnesení č. 51, str. 291), změna rozhodnutí odvolacím soudem, která je odůvodněna jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu, neznamená překročení mezí pravomocí soudu. V postupu odvolacího soudu tak nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Co se týče dalších námitek, stěžovatel v nich toliko polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, zejména pak se závěrem, že stěžovateli nevznikl nárok na zaplacení žalované částky, protože obchodní zákoník možnost opravy věci, na niž se vztahuje záruka, na vlastní náklad nepřipouští a dohoda o tomto způsobu uplatnění nároku nebyla učiněna. V tomto směru jeho protichůdný názor na právní závěry neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a v podstatě tedy zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových a právních závěrů obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu