ECLI:CZ:US:2008:2.US.867.08.1
sp. zn. II. ÚS 867/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem Advokátní kanceláře Demut, Klimeš a Mader, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 2 VZV 20/2007-41 ze dne 31. ledna 2008, a usnesení policejního orgánu ČTS: OKFK-10/1-C-2007 ze dne 12. prosince 2007, za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedených v záhlaví, z nichž usnesením policejního orgánu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání jako proti uprchlému pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, a usnesením státního zástupce byla pro opožděnost zamítnuta jeho stížnost. Je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k zásadnímu porušení jeho práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že nebyl dán důvod pro jeho trestní stíhání jako proti uprchlému podle §302 an. trestního řádu, neboť se již od roku 2001 zdržuje jako státní občan Izraele na své nynější adrese, která byla policejním orgánům známa. Má zato, že pokud pobývá na území státu Izrael, nevyhýbá se tím trestnímu řízení pobytem v cizině, ani se neskrývá. Z toho dále dovozuje, že obhájce, který mu byl jako uprchlému ustanoven soudem 7. ledna 2008, a kterému také bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyl ustanoven řádně. Má tedy zato, že policejní orgán nepostupoval správně, když uvedené usnesení doručil pouze ustanovenému obhájci a nikoliv jemu samotnému. Z toho dále vyvozuje nesprávnost postupu státního zástupce, který vycházel z data doručení tohoto usnesení ustanovenému obhájci, a nikoliv obhájci, kterého stěžovatel v této věci řádně zmocnil, poté, co se o předmětném trestním stíhání dozvěděl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Státní zástupce se s argumentací stěžovatele, tak jak je obsažena i v ústavní stížnosti, vypořádal předtím, než stížnost odmítl pro opožděnost. Odkázal přitom na usnesení sp. zn. II. ÚS 443/05 (ze dne 8. února 2007 in http://nalus.usoud.cz/), týkající se argumentačně obdobné ústavní stížnosti stěžovatele v trestní věci, z níž byla nynější trestní věc vyloučena. Pro stručnost tedy i Ústavní soud odkazuje na své prve uvedené usnesení, v němž byla (stručně řečeno) situace stěžovatele (včetně rozsahu práv na obhajobu) vyložena jako důsledek jeho volby a jednání. S ohledem na nezměněné podmínky a absenci změny argumentace stěžovatele nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od svého závěru o ústavněprávní souladnosti aplikace §302 an. trestního řádu na daný případ.
5. S ohledem na to se jeví být přiléhavé i úvahy státního zástupce vztahující se ke opožděnosti stížnosti s ohledem uplynutí lhůty k jejímu podání u soudem ustanoveného obhájce, jehož ustanovení předcházel dotaz policejního orgánu na nynějšího obhájce, zda s ohledem na jím vykonávanou obhajobu stěžovatele v souvisejících věcech bude vykonávat obhajobu i nyní, na což posledně uvedený obhájce nedal kladnou odpověď. Postup orgánů veřejné žaloby vůči stěžovateli byl tudíž korektní a možnost přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání je tak pro opožděnost vyloučená. Byl-li totiž opožděně podán opravný prostředek, je tím v daném případě pro odstup času opožděně podána i ústavní stížnost proti rozhodnutí, proti kterému opravný prostředek směřoval.
6. Ústavní soud také již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby).
7. To v konkrétním případě znamená, že stěžovatel má nyní stále možnost domáhat se svých práv buďto prostřednictvím svého zmocněného obhájce, přičemž stěžovatel netvrdí, že by úkony tohoto obhájce byly ze strany orgánů veřejné žaloby ignorovány. Současně má stěžovatel také zachovánu možnost dostavit se k policejnímu orgánu a vykonávat svoji obhajobu osobně, a to se všemi důsledky plynoucími z takové situace. Proto ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se usnesení státního zástupce pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v části týkající se usnesení policejního orgánu podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu