ECLI:CZ:US:2008:2.US.950.08.1
sp. zn. II. ÚS 950/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele WEBBASE, s. r. o., se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 19 Co 493/2007-122, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j. 35 E 392/2004-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 19 Co 493/2007-122, bylo odmítnuto jako nepřípustné odvolání povinného (stěžovatele) proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j. 35 E 392/2004-110, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn. 35 E 392/2004-6, zůstává nedotčena". Soud prvního stupně konstatoval, že pravomocně uložené pokuty v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí nelze prominout a povinný je povinen je zaplatit, i když je výkon rozhodnutí zastaven. Odvolací soud pak ve vztahu k výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že tento výrok nemá charakter rozhodnutí, ale jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění rozhodnutí, neboť pro účastníky nezakládá žádná práva ani povinnosti. Odvolání povinného navíc vychází z nesprávného přesvědčení, že pokuta mu byla uložena právě napadeným usnesením. Tento názor není správný a ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nemohou zrušit pravomocné rozhodnutí a pokuty uložené podle §351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze prominout ani v případě, pokud by se následně ukázalo, že byly uloženy na základě nepravdivých tvrzení oprávněného, že vykonávané rozhodnutí nebylo splněno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zdůraznil, že stěžovateli byla uložena pokuta, ačkoliv se nedopustil porušení žádné zákonné či smluvní povinnosti. Občanský soudní řád znemožňuje povinnému v případě výkonu rozhodnutí ukládáním pokut bránit se odvoláním odůvodněným tím, že povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím nijak neporušil. Povinný může tuto námitku uplatnit pouze v rámci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soud uzná oprávněnost námitek povinného a výkon rozhodnutí zastaví, může dle §271 o. s. ř. rozhodnout o zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu rozhodnutí, ačkoliv jsou již pravomocná. Podle citovaného ustanovení by měl soud podle názoru stěžovatele postupovat i v případě povinnosti povinného zaplatit pokutu, která mu byla uložena rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí. Soud je dle přesvědčení stěžovatele nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout o tom, zda povinnost zaplatit uloženou pokutu zůstává v platnosti nebo zda rozhodnutí o uložení pokuty ruší. Pokud by platil názor vyslovený v ústavní stížností napadených rozhodnutích, tedy že povinnost zaplatit uložené pokuty nezaniká ani zastavením výkonu rozhodnutí, pak by bylo porušeno několik základních práv najednou (čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinné ochranné prostředky spatřuje stěžovatel i v postupu odvolacího soudu, který odvoláním napadený výrok "svévolně" kvalifikoval jako pasáž náležející do odůvodnění, a poté odmítl odvolání proti tomuto výroku, protože proti důvodům rozhodnutí není odvolání přípustné. Tento postup je příkladem odepření spravedlnosti a použití naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem. Smyslem výkonu rozhodnutí ukládáním pokut je donutit povinného, aby splnil povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím. Avšak je zcela nepřípustné, aby byla uložená pokuta vymáhána i poté, co je výkon rozhodnutí zrušen proto, že tvrzení oprávněného se nezakládala na pravdě.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn. 35 E 392/2004-6 zůstává nedotčena", jakož i proti následnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel sice považuje postupu odvolacího soudu za příklad naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem a odepření spravedlnosti, avšak Ústavní soud spíše než nad rozhodnutím odvolacího soudu vyslovuje podiv nad poněkud nestandardním výrokem soudu prvního stupně. Takový výrok skutečně nemá charakter autoritativního rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení. V rozhodnutí odvolacího soudu, v němž v podstatě uvedl na pravou míru, o co se v daném výroku jedná, a sice, že jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění, nespatřuje Ústavní soud rozpor s procesními předpisy a porušení ústavně zaručeného právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V dané věci nelze rovněž hovořit o odepření spravedlnosti a porušení práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy). Stěžovatel totiž využívá rozhodnutí o zastavení řízení, aby brojil proti předchozím rozhodnutím o uložení pokuty v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. To činí ústavní stížnost v této části nepřípustnou, resp. opožděně podanou. Pokud stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. pokud nesouhlasil s rozhodnutím dovolacího soudu, měl možnost podat ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím již v tomto stadiu řízení, tj. po vydání usnesení Nejvyššího soudu. Pokud tak neučinil, nemůže využívat dalších rozhodnutí k nápravě pochybení vzniklých dříve. Ústavní stížnost je tedy třeba v této části považovat za opožděně podanou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu