ECLI:CZ:US:2008:3.US.1031.08.1
sp. zn. III. ÚS 1031/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Markem Reicheltem, advokátem se sídlem Tišnovská 143, Brno, směřující proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" a na zrušení ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních rehabilitacích"), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá vyslovení příkazu orgánům veřejné moci, "aby aplikací ustanovení §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích nepokračovaly v porušování (jeho) práva podle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod na uplatnění odškodnění na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 1991 sp. zn. 2 Rt 1653/91 a ze dne 15. 4. 1991 sp. zn. 2 Rt 1151/91", a současně navrhuje, aby Ústavní soud toto ustanovení (§24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích) zrušil.
Stěžovatel uvádí, že byl na základě zákona o soudních rehabilitacích rehabilitován, avšak vzhledem k tomu, že byl neznámého pobytu, byl mu ustanoven obhájce, v důsledku čehož se o své rehabilitaci dozvěděl až dne 13. 5. 1997, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích k následnému materiálnímu odškodnění (rehabilitační rozhodnutí v jeho věci nabyla právní moci již dne 15. 4. 1991).
Z listin, připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 539/03 (o předchozím stěžovatelově podání obdobného obsahu, jež bylo odloženo), se podává, že stěžovatel uplatnil nárok na odškodnění podle zákona o soudních rehabilitacích u Ministerstva spravedlnosti, které mu podáním ze dne 30. 10. 1998 sdělilo, že podle §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích jeho nárok zanikl.
Stěžovatel je názoru, že toto ustanovení je v rozporu ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, a proto pokládá za protiústavní, jestliže na jeho základě jej "orgány veřejné moci odmítají odškodnit".
Podle §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je oprávněn návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy podat mimo jiné ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu. Obdobně podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem.
Podmínkou legitimace fyzické osoby k návrhu na zrušení zákona nebo jeho ustanovení je tím jeho spojení s ústavní stížností; nikoli tedy s každým podáním adresovaným Ústavnímu soudu, nýbrž až s tím, jež splňuje formální a obsahové náležitosti - právě - ústavní stížnosti, jak je vymezena v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, a logicky - kromě toho - s takovou ústavní stížností, jež je i věcně projednatelná.
Tak tomu však v případě podání stěžovatele není.
Ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávnění podat ústavní stížnost podmíněno tvrzením, že buď pravomocným rozhodnutím v řízení (jehož byl stěžovatel účastníkem), nebo opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tomu koresponduje, že v případě vyhovění ústavní stížnosti proti "rozhodnutí" je Ústavní soud zruší (§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavní soudu), zatímco, směřuje-li ústavní stížnosti proti "opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí", Ústavní soud zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, případně mu přikáže, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením.
Stěžovatel svým návrhem směřuje k tomu, aby dosáhl odškodnění podle §23 a násl. zákona o soudních rehabilitacích. Podle jeho §24 odst. 1 se při uplatňování nároků podle §23, 26 a 27 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Ten, kdo o odškodnění žádá, má tím k dispozici zde stanovenou proceduru; po obligatorním předběžném projednání nároku je mu otevřena standardní cesta občanskoprávního řízení, a to na základě žaloby o plnění (odškodnění) podle §80 písm. b) o. s. ř.
Z řečeného plyne, že stěžovatelova věc (odškodnění) je uchopitelná právě na tomto základě, resp. na základě žalobou zahájeného civilního řízení, a následném směřování k dosažení soudního rozhodnutí. Není pochyb, že vydané rozhodnutí, v případě stěžovateli nepříznivého výsledku, by pak mohlo být způsobilým podkladem řádné ústavní stížnosti (viz §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavní soudu výše); samozřejmě za dalšího předpokladu - z hlediska její přípustnosti - totiž vyčerpání všech procesních (zde opravných) prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
Z toho nutně plyne, že je naopak vyloučeno použít k dosažení stěžovatelem uvažovaného cíle (odškodnění) ústavní stížnost, jež má směřovat proti "jinému zásahu orgánů veřejné moci"; to, že stěžovatel nebyl odškodněn, je totiž důsledkem toho, že zde není pozitivního soudního rozhodnutí, resp. že zde není zákonem přepokládaného rozhodnutí vůbec. Absenci přístupného (dosažitelného) rozhodnutí pak logicky nelze obcházet tvrzením o existenci tzv. jiného zásahu veřejné moci. Jinak řečeno, nemůže obstát ústavní stížnost, která porušení základních práv spojuje s "opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci", jestliže odstranění tvrzeného porušení těchto práv je objektivně sledovatelné prostřednictvím řádných procesních režimů, jež směřují k vydání rozhodnutí; a to i kdyby zde bylo reálné - se zřetelem k platné právní úpravě - předpokládat, že stěžovatel v občanském soudním řízení již mít úspěch nebude.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám projednatelnosti posuzované ústavní stížnosti - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní stížnost, již stěžovatel podal, se nemůže "ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod" proto, že k jejich ochraně je (byla) - oproti ní - k dispozici ústavní stížnost jiná, jiného "obsahu", a vycházející z odlišných "podústavních" postupů.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro nedostatek relevantního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde logicky ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení ustanovení §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích, neboť výsledek posouzení ústavní stížnosti není nikterak na existenci (platnosti, resp. účinnosti) dotčeného ustanovení závislý; takový návrh proto musí být odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu