ECLI:CZ:US:2008:3.US.1073.08.1
sp. zn. III. ÚS 1073/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky POZEMSTAV Prostějov, a. s., se sídlem v Prostějově, Pod Kosířem 73, zastoupené JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 Cmo 51/2007-106, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2006, č. j. 17 Cm 300/2004-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 300/2004 se podává následující.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 17 Cm 300/2004-67, uložil stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit společnosti KIRCHNER s. r. o. (dále jen "žalobkyni") 3 656 745,80 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny zhotoveného díla. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že se stěžovatelka ocitla v prodlení se zaplacením sjednané ceny jí odevzdaného díla, zatímco stěžovatelka neuspěla v obraně, založené na námitce započtení jejích pohledávek proti žalobkyni.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 Cmo 51/2007-106, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že v řízení předložené smlouvy o vzájemném započtení pohledávek jsou pro neurčitost v označení vzájemně započítávaných pohledávek neplatné (§37 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §358 a §364 obch. zák.), jelikož z nich není zřejmé, kterému z účastníků ta která pohledávka náležela a nelze ani zjistit, které "údajné pohledávky" vůči sobě účastníci vzájemně započítávají. Podle odvolacího soudu však stěžovatelka v řízení především neprokázala existenci započítávaných pohledávek; v předložených fakturách není uvedeno, na základě jaké smlouvy či objednávky byly vystaveny, z označení (obsahu) poskytnutých plnění nelze zjistit, za jaké konkrétní práce a výkony, popř. služby byly vystaveny, a předložené faktury nejsou doloženy protokoly o převzetí "údajných" prací, resp. v mnoha případech nejsou ani podepsány, pročež je "mylný" i názor stěžovatelky, že navrženým výslechem svědků by bylo možné tyto nedostatky odstranit. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k odlišnému závěru jen co do sjednané sankce, která podle něj není úrokem z prodlení, nýbrž smluvní pokutou dle §544 obch. zák..
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy k prokázání předání jí realizovaného díla a o nutnosti s ním souvisejících vedlejších prací, jakož i k tvrzení o zániku pohledávek žalobkyně zčásti úhradou a zčásti vzájemným započtením, a to zejména v případě, kdy z provedeného dokazování nebylo možno "zcela bezpečně usoudit na skutkový stav". Takovými důkazy podle stěžovatelky mohly být výslechy svědků "A. M., L. P., T. a A. M." a důkaz "Smlouvou o dílo pro název stavby Dostavba nemocnice v Prostějově" ze dne 12. 5. 1999 a 12. 5. 2001, jejíž předmět a obsah je specifikován "Smlouvou o dílo č. 620/sub. ze dne 27. 7. 1998", a důvody, jež vedly k jejich odmítnutí nadto soudy v odůvodnění "přiměřeně nevyložily". Okolnost, že soudy neprovedly tyto důkazy, pak měla za následek pochybení v posouzení "situace" nastalé mezi stěžovatelkou a žalobkyní, již obecné soudy podle stěžovatelky vyhodnotily "z pohledu dnešní doby a nikoliv zvyklostí, jež existovaly jako uzance v době právního vztahu". Soudy se nevypořádaly ani s "faktem", že žalobkyně nejdříve existenci namítaných pohledávek uznala, a až následně "provedené zápočty, o jejichž existenci musela vědět" odmítla. Závěr o "neplatném sjednání" dohod o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků a o neplatnosti Smlouvy o dílo č. 620/sub považuje stěžovatelka za nesprávný, jelikož podle jejího názoru lze na základě dohody stran započíst jakékoliv vzájemné pohledávky a "v případě (takovéto) dohody nejsou... pravidla stanovená v obchodním zákoníku závazná". Uznání nároku na zaplacení smluvní pokuty za situace, kdy žalobkyně "po dobu několika let zápočty uznává", považuje stěžovatelka za nemorální a v rozporu se zásadou právní jistoty.
Podstatou ústavní stížnosti je především kritika nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, zejména pak pravidla provádění a hodnocení důkazů.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila námitky, jež adresovala již soudům obecným, jež se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti pak jen pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je však především významné, že není důvod k zásadním pochybnostem, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí; přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což z vyžádaného procesního spisu a napadených rozhodnutí spolehlivě neplyne.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li obecné soudy (byť stručně), proč stěžovatelkou navržené důkazy (výslechem svědků a označenými listinami) nejsou - s ohledem na skutková zjištění již dosažená a zejména na aplikované názory na podmínky platnosti právních úkonů, jichž se stěžovatelka dovolávala - způsobilé odtud vyplývající závěry o neudržitelnosti stěžovatelkou zvolené obrany zpochybnit, pak zde není ani důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybily.
Přijaté skutkové závěry, že zde není pohledávek stěžovatelky, jež by mohly být započteny proti pohledávkám žalobkyně, obecné soudy uspokojivě odůvodnily, což je v kontextu ústavněprávního přezkumu (není-li přezkumem správnosti výsledku) rozhodující.
K vyslovenému nesouhlasu s posouzením neplatnosti předložených dohod o vzájemném zápočtu pohledávek stojí za připomenutí, že obecné soudy v této věci opřely své závěry především o zjištění, že nebyla prokázána již sama existence pohledávek stěžovatelky za žalobkyní; úvahy o dobových "uzancích" ve vztahu k dotčeným dohodám o započtení, resp. že "v případě (takovéto) dohody nejsou ... pravidla stanovená v obchodním zákoníku závazná", jsou pak druhořadé.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu