ECLI:CZ:US:2008:3.US.1089.08.1
sp. zn. III. ÚS 1089/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2008 č. j. 20 Cdo 1041/2007-79, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006 č. j. 9 Co 2033/2005-30 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2005 č. j. 95 Nc 10334/2005-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 4. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, zejména pak na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že měla být porušena zásada rovnosti v právech zakotvená v čl. 1 Listiny a rovněž zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným usnesením Okresního soudu v Ostravě byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky ustanovení §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu (dále též jen "e. ř."), protože stěžovatelka, pokud předložila jen úředně ověřenou kopii smlouvy o postoupení pohledávek, neprokázala převod práva přiznaného exekučními tituly; za listinu ověřenou státním orgánem totiž lze považovat pouze takovou soukromou listinu, na níž jsou podpisy stran ověřeny zákonem předepsaným způsobem. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně výše označeným usnesením potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením napadeným touto ústavní stížností s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že došlo k její protiprávní diskriminaci v důsledku nejednotné interpretace a aplikace ustanovení §36 odst. 4 e. ř. ze strany obecných soudů, přičemž poukazuje na řadu rozhodnutí různých soudů vydaných v řízeních, kde byla účastnicí a v nichž byla exekuce nařízena i přesto, že předložila "jen" úředně ověřené kopie smluv o postoupení pohledávek, tedy bez úředně ověřených podpisů postupitele a postupníka. Dále pak polemizuje s výše uvedeným právním závěrem soudu prvního a druhého stupně a tvrdí, že došlo k nepřípustně rozšiřujícímu výkladu citovaného ustanovení exekučního řádu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že odmítl odvolání, ačkoli dle jeho názoru bylo přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. právě pro rozdílnost v rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud se otázkou ústavnosti výkladu §36 odst. 4 e. ř. opakovaně zabýval v souvislosti s předchozími ústavními stížnostmi téže stěžovatelky (viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1676/07) a již nemá, co by v dané souvislosti nad rámec odůvodnění příslušných rozhodnutí dodal. Tvrdí-li stěžovatelka, že je diskriminována v důsledku rozdílné rozhodovací praxe, resp. namítá-li, že Nejvyšší soud měl na tuto situaci reagovat a dovolání připustit, z odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto soudu je zcela zřejmé, že předmětnou právní otázku opakovaně řešil, přičemž soudy nižších stupňů v dané věci rozhodly v souladu s jeho judikaturou. Pokud některé soudy rozhodují (v rozporu se zákonem) jinak, je to jev samozřejmě nežádoucí, nicméně připuštění dovolání by zde k jeho odstranění vést nemohlo. Závěru Nejvyššího soudu, že odlišné rozhodování soudů prvního stupně není způsobilé založit "zásadní právní význam", tak nic vytknout nelze.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu