ECLI:CZ:US:2008:3.US.1114.07.1
sp. zn. III. ÚS 1114/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č.j. 24 Co 390/2006-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež učinil odvolací soud v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu vyplývá následující.
Stěžovatelka se odvoláním podaným k poštovní předpravě dne 18. 10. 2005 domáhala zrušení rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č.j. D 1524/66-48 a D 1524/66-49 (rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví, resp. rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle této dohody) vydaných v dědickém řízení po K. H., zemřelém; zde především uvedla, že tato rozhodnutí "byla doručována" opatrovníku nezletilých účastníků řízení (včetně jí samé), kterým byl Státním notářstvím Praha - východ při jednání dne 28. 3. 1968 ustanoven E. L. Podle názoru stěžovatelky byl tento opatrovník "k zastupování absolutně nezpůsobilý", pročež jí "ani jedno" z uvedených rozhodnutí "nebylo dosud řádně doručeno".
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2006, č.j. 21 Co 9/2006-145, rozhodl "ve věci projednání dědictví" po jmenovaném zůstaviteli o odvolání stěžovatelky "proti rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č. j. D 1524/66-48" tak, že se postupem podle §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. coby opožděné "zamítá". Soud přitom vycházel z právních předpisů [zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářského řádu)] ve znění účinném ke dni úmrtí zůstavitele, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci již dnem vyhlášení, tj. 28. 3. 1968. O odvolání proti druhému napadenému rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č. j. D 1524/66-49, odvolací soud zde nerozhodl, jelikož shledal, že "nebylo doručeno opatrovníkovi tehdy nezletilých dětí E. L.", a vyzval proto příslušný okresní soud, aby toto rozhodnutí doručil dříve zastoupeným dědicům, a teprve poté mu znovu předložil spis k projednání stěžovatelčina odvolání.
Písemná vyhotovení rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č. j. D 1524/66-49, pak byla doručena L. H., M. H. a M. H. coby právním nástupcům K. H., Ing. P. H. a stěžovatelce V. H., roz. H.
V opakovaném odvolání, podaném k poštovní přepravě dne 21. 6. 2006, se stěžovatelka opět domáhala zrušení rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č. j. D 1524/66-48 a D 1524/66-49. Zopakovala původní argumentaci o vadném zastoupení v dědickém řízení, a podrobila kritice tomu protichůdné názory, jež uplatnil odvolací soud ve výše uvedeném usnesení ze dne 28. 2. 2006, č.j. 21 Co 9/2006-145. Vytkla poté velké množství vad - procesních i hmotněprávních - oběma rozhodnutím vydaným v dědickém řízení, namítla, že bylo nesprávně nakládáno s M. A. jako s dědičkou, že dědická dohoda nebyla schválena opatrovnickým soudem a za důvod pro zrušení napadených rozhodnutí pak označila i okolnost, že je zde další majetek zůstavitele, který nebyl v dědickém řízení projednán.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o - tomto - odvolání tak, že se "rozhodnutí Státního notářství Praha-východ ze dne 28. 3. 1968, č. j. D 1524/66-49," jako věcně správné potvrzuje. Zčásti poukázal na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí (ze dne 28. 2. 2006, č.j. 21 Co 9/2006-145), a v dalším jednotlivě vyvracel stěžovatelčiny námitky ohledně dědického statusu M. A., ustanovení E. L. opatrovníkem nezletilých dědiců (odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67), a údajného nedostatku právní moci rozhodnutí o schválení dědické dohody; prověřil poté okolnosti, za kterých bylo vydáno napadené rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, a dospěl k závěru, že je rozhodnutím správným.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že protiústavně rozhodl o jejím odvolání, aniž nařídil jednání; jinak zopakovala námitky, které učinila již obsahem dříve podaných odvolání.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Námitky stěžovatelky směřují zásadně ku zpochybnění procesní - nikoli materiální - perfektnosti řízení o projednání dědictví, jež bylo ukončeno v roce 1968, a to zjevně nepřiléhavým uplatněním ideově výkladových standardů pozdějších (dnešních), sledujíc materiální zájem, jenž nabyl pro ni atraktivní podoby právě jen vzhledem k plynutí času, a tomu korespondující - následné - "změně" obsahu majetkového výsledku tehdejšího dědického řízení. O relevantní ústavněprávní argumentaci však - tím - nejde.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Odvolací soud především zcela správně aplikoval hmotné i procesní právo účinné v době úmrtí zůstavitele, jehož byla stěžovatelka dědičkou (ku dni 5. 8. 1966).
Z ústavněprávního hlediska není ani zapotřebí prověřovat, jak tehdejší právo upravilo - pro potřeby současného rozhodování o stěžovatelčině odvolání proti napadenému rozhodnutí z roku 1968 - podmínky jednání; rozhodující totiž je, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by si odvolací soud osvojil rozhodné poznatky (procesní provenience) dokazováním. Stěžovatelka se tedy mýlí, tvrdí-li opak, neboť ku prověření jí uplatněných odvolacích námitek postačilo čerpat z notářského (dědického) spisu; šlo tudíž o tzv. procesní šetření, k němuž z povahy věci nařídit jednání netřeba, a to jak z pohledu podústavního tak ústavního práva. Argument zásadou vtělenou do čl. 38 odst. 2 Listiny tedy již proto neobstojí. Nicméně stojí za sdělení stěžovatelce, že ani dobový výklad jí dovolávaného ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesvědčí ve prospěch názoru, že v odvolacím řízení proti rozhodnutí státního notářství bylo nezbytné nařídit jednání; podle komentáře občanského soudního řádu (Handl, V, Rubeš, J.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl. Praha 1985: Panorama, str. 76) platilo, že "podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) se bude také postupovat, jestliže odvolání bude směřovat proti rozhodnutí státního notářství".
Co do zastupování nezletilých dědiců v dědickém řízení odvolací soud přiléhavě aplikoval tehdejší (v roce 1968 aplikované) výkladové závěry (viz usnesení pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67), a ani jinak - z hledisek ústavněprávních - není důvod pochybovat, že ustanovený opatrovník (E. L.) byl způsobilý řádně hájit zájmy nezletilých opatrovanců (ostatně není bez významu, že účastníkem dědického řízení byla i matka těchto dětí, již zastupoval jejich otec). Opak nebyl tvrzen po celých následujících cca třicet pět roků (do okamžiku podání stěžovatelky ze dne 13. 3. 2003, označeného jako "podnět k dokončení zahájeného, ale dosud pravomocně neskončeného dědického řízení"), a to přesto, že mezitím proběhlo - bez jakéhokoliv odkazu na nyní tvrzené vady předchozího řízení - řízení o dodatečném projednání dědictví podle §47 not. řádu ohledně restituovatelného živého a mrtvého inventáře zásob.
Námitka, uplatněná stěžovatelkou proti rozhodnutí o potvrzení o nabytí dědictví, že existovaly další v původním dědickém řízení neprojednané věci zůstavitele ("čtyři obrazy v hodnotě cca 20.000,- Kč"), zde nemá význam žádný, ani v kontextu podústavního práva, neboť se správnosti napadeného rozhodnutí nikterak nedotýká. V obecné poloze by mohla mít význam jen proti rozhodnutí o schválení dohody dědiců, a jinak nejde o nic jiného, jak správně uvažoval odvolací soud, než o eventuální důvod návrhu na dodatečné projednání dědictví. Stěžovatelka především zcela přehlíží vztah obou dotčených dědických rozhodnutí, a zejména okolnost, že správnost rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví je kriteriálně vázána na obsah předchozího rozhodnutí o schválení dohody dědiců; že by zde byl rozpor, což jediné může být po jeho právní moci významné, však stěžovatelka netvrdí.
Nelze přisvědčit ani další výhradě, že se stěžovatelce nedostalo spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), již založila na tvrzení, že o jejím odvolání proti dvěma rozhodnutím státního notářství (ze dne 28. 3. 1968, č.j. D 1524/66-48 a č.j. D 1524/66-49) bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumáno jen rozhodnutí druhé, zatímco ohledně prvního "odvolací soud pouze uvedl, že toto bylo vyřešeno rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 21 Co 9/2006-145". Skutečností je, že odvolací soud rozhodoval dvěma samostatnými rozhodnutími vydanými v samostatných odvolacích řízeních, avšak důvod tohoto postupu srozumitelně vysvětlil, a rozhodně neplatí, že by předmět odvolání stěžovatelky nebyl vyčerpán.
V rozporu s obsahem spisu je tvrzení stěžovatelky, že dohoda o vypořádání dědictví nebyla v původním dědickém řízení schválena "opatrovnickým soudem". U č.l. 48 je totiž založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, jímž byla "opatrovnicky za nezl. děti" schválena "dohoda uzavřená dne 12. 12. 1967 před Státním notářstvím pro Prahu - východ pod sp. zn. D 1524/66", a nic na jejích účincích pro předchozí dědické řízení nemění okolnost, že tento rozsudek byl usnesením Městského soud v Praze ze dne 7. 11. 2003, č.j. 14 Co 505, 506/2003-147, pro údajnou "nepřezkoumatelnost" zrušen, nehledě na to, jak se podává z usnesení Ústavního soudu ve věci jiné dědičky M. Z. ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 825/06, že v následném rozhodnutí ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, tentýž odvolací soud po kasaci vydaný výrok soudu prvního stupně, že "dědická dohoda uzavřená pod sp. zn. D 1524/66 dne 13. 12. 1967 není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých dědiců", zrušil s tím, že "pro věcný přezkum rozsudku opatrovnického soudu ze dne 18. 12. 1967 chybí hmotně právní úprava a zákon takový postup vůbec nepřipouští" (čímž, jak uvedl Ústavní soud, "poněkud koriguje svůj dřívější názor vyjádřený v usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147"). Podstatné však je, že ani pozdější - případně i skutečné - odstranění rozhodnutí o schválení úkonu za nezletilé dědice by nemohlo mít žádný - přímý - vliv na účinky předtím pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví, jestliže v době jejího schválení zde takové "opatrovnické" rozhodnutí bylo.
K argumentu porušením čl. 11 odst. 1 Listiny se odkazuje na to, co bylo uvedeno shora, s tím doplněním, že již odvolací soud se k této výhradě (o údajné nerovnosti dědění ve vztahu mezi jednotlivými dědici) přiléhavě vyjádřil, a není důvod jím vyjádřený názor nesdílet. Nelze proto akceptovat ani tuto námitku, již jako poslední stěžovatelka do ústavní stížnosti vtělila.
Z řečeného se pak podává, co bylo předznamenáno výše, že se stěžovatelce existenci porušení jejích základních práv doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu