ECLI:CZ:US:2008:3.US.1116.08.1
sp. zn. III. ÚS 1116/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. B. a 2. J. B., obou zastoupených JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou v Praze 1, Národní 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2007 č. j. 10 C 31/2007-23 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008 č. j. 55 Co 306/2007-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 vydal rozsudek pro uznání, v němž uložil stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 13 500,80 Kč vedlejšímu účastníkovi, Bytovému družstvu Rochovská 757 a 758 (v řízení před obecnými soudy žalobci). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelích zaplacení poplatku z prodlení z důvodu, že platili nájemné a zálohy na služby nepravidelně a opožděně. Tento rozsudek potvrdil též Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem.
Stěžovatelé ve stručné ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud dostatečně nezkoumal podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s výší poplatku z prodlení. Nesouhlasí s tím, že rozsudek pro uznání byl vydán proto, že jejich vyjádření k výzvě soudu bylo podáno den po stanovené lhůtě. V napadených rozhodnutích obecných soudů spatřují účelový postup, který vedl k porušení jejich ústavních práv.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelů následující závěry.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívají stěžovatelé, jejichž argumentace v podstatě zůstává v podústavní rovině. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Obecné soudy při rozhodování věci vycházely z aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a odvolací soud se ve svém rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatelů, které znovu opakují v ústavní stížnosti. S ohledem na to, že stěžovateli zpochybněný postup obecných soudů není případem svévole a není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného na místě. Z výše řečeného plyne, že právo na spravedlivý proces nebylo napadenými rozhodnutími ústavněprávně dotčeno.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu