ECLI:CZ:US:2008:3.US.1185.08.1
sp. zn. III. ÚS 1185/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Střelecká 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 103/2007-35, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 15 Ca 126/2007-16, a rozhodnutí Finančního úřadu v Libochovicích, ze dne 7. 4. 2003, č. j. 12257/03/197970/2862 , a ze dne 13. 5. 2003, č. j. 14588/03/197970/2862, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4, čl. 11 odst. 4, 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a soudů, vydaná v daňovém, resp. exekučním řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 126/2007 se podává následující.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 13. 5. 2003, č. j. 14588/03/197970/2862, nebylo vyhověno námitce stěžovatele podané proti exekučnímu příkazu tohoto úřadu ze dne 7. 4. 2003, č. j. 12257/03/197970/2862, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele.
Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl s tím, že vytýkané procesní nedostatky při doručování výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, jakož i při soupisu movitých věcí v rámci vlastní daňové exekuce neshledal. S odkazem na ustálenou soudní judikaturu odmítl námitku nicotnosti exekučního příkazu, stejně jako jemu předcházejícího platebního výměru na daň z příjmu fyzických osob a (podkladového) vykonatelného výkazu nedoplatků.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 103/2007-35, kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou odmítl. S důrazem na rozsah, v jakém lze rozhodnutí o námitce dle §52 daňového řádu proti exekučnímu příkazu podrobit soudnímu přezkoumání, odmítl námitku, že nebyly provedeny navržené důkazy (krajským soudem), neboť směřovaly ke zpochybnění zákonnosti podkladových rozhodnutí (platebního výměru a vykonatelného výkazu nedoplatků) v situaci, kdy jejich přezkum již není možný. V této souvislosti pak kasační soud přisvědčil právnímu závěru krajského soudu, který žalobu směřující v této části proti označeným podkladovým rozhodnutím (exekučním titulům) označil za nepřípustnou pro opožděnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že navrženými důkazy zamýšlel v řízení před krajským soudem prokázat, že základ pro výpočet vymáhané daně byl stanoven "podvodnou majetkovou a účetní manipulací, kterou ... inicioval a spoluorganizoval ředitel žalovaného správce daně" a že žalovaný užil pro vyměření daně "účetní doklady zfalšované podle návodu jeho ředitele", stejně jako zde mínil předložit důkaz o skutečnosti, že v rozhodném období neměl žádné zdanitelné příjmy. S odkazem na znění §75 odst. 2 s. ř. s. pak dovozuje, že bylo povinností soudu na tomto základě zákonnost podkladových rozhodnutí přezkoumat. Rovněž uvádí, že byl přesvědčen o tom, že žalovaný správní orgán výkon rozhodnutí "již odložil", neboť byl "ve věci vymáhání" po dobu delší jak tři roky nečinný; v soudním řízení však tato "vada" prý zůstala opomenuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Podstatné je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení zásadně identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 983/07 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K otázce rozsahu přezkumu rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu a zejména předcházejících podkladových rozhodnutí zde Ústavní soud uzavřel, že "neshledává nic protiústavního na právním závěru správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu, podle něhož v soudním přezkumu rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a nelze tedy opakovat přezkum o důvodnosti samotného exekučního titulu".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak. Lze pouze zdůraznit, že jde o závěry samozřejmé, reflektující - v obecné rovině - logickou a nevyhnutelnou oddělenost nalézacího řízení a řízení exekučního.
Již jen pro úplnost se tedy uvádí, že - již proto - bylo v řízení před správními soudy vyloučeno aplikovat ustanovení §75 odst. 2, věty druhé, s. ř. s., na které stěžovatel ve stížnosti odkazuje.
Za "vadu řízení", jež by mohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, pak nelze samozřejmě považovat ani okolnost, že správní orgán (poté, co stěžovatele vyzval k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě dle §73 odst. 1 daňového řádu) zůstal při výkonu rozhodnutí po delší dobu nečinný.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z výše řečené plyne, že o takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu