ECLI:CZ:US:2008:3.US.1215.08.1
sp. zn. III. ÚS 1215/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 137/2007-168, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006 č. j. 1 Co 109/2006-113 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2006 č. j. 11 C 39/2005-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 5. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly porušeny čl. 10 odst. 1, čl. 11, čl. 17 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložených kopií rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti žalovaným žalobu, kterou se domáhal práva na ochranu osobnosti, jež mělo být žalovanými porušeno v (jiném) občanskoprávním řízení. Domáhal se upuštění od nepravdivých písemných (dopis) a ústních tvrzení, odstranění následků zasláním omluvného dopisu a náhrady nemajetkové újmy v penězích. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2006 č. j. 11 C 39/2005-71 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I, II, III). Ve výroku IV přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele (žalobce) právo na náhradu nákladů řízení v konkrétní výši. Ve výroku V nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Proti rozhodnutí (ve věci) podal stěžovatel odvolání. Žalovaní podali odvolání pouze do výroku V s tím, že o náhradě mělo být rozhodnuto dle úspěchu - §142 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2006 č. j.
1 Co 109/2006-113 potvrdil výrok I, II a III prvostupňového rozhodnutí, když se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak s právními závěry prvostupňového soudu. Současně změnil výrok V tak, že žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli dle §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 137/2007-168 odmítnuto pro nepřípustnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel opět brojil proti závěru soudů, že dopisem žalovaných ve sporném občanskoprávním řízení nedošlo k porušení stěžovatelova práva na ochranu osobnosti, nýbrž se jednalo o procesní obranu v řízení (čl. 10 odst. 1 a čl. 17 odst. 4 Listiny). Stěžovatel napadal výklad §11 a §13 občanského zákoníku provedený obecnými soudy. Dle stěžovatele žalovaní obsahem dopisu v řízení porušili princip proporcionality.
Dále stěžovatel namítl porušení čl. 36 Listiny v tom, že jemu ani jeho zástupci nebylo doručeno odvolání žalovaných proti prvostupňovému rozsudku a stěžovatel tak neměl dostatečný prostor se k odvolání žalovaných vyjádřit.
Stěžovatel také tvrdil, že odvolací soud náležitě nezdůvodnil změnu v hodnocení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaných (čl. 36 a čl. 11 Listiny).
Všechny tři obecné soudy se k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že odkázaly na svá rozhodnutí s tím, že je řádně odůvodnily; ve věci nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 39/2005, ze kterého zjistil tyto významné skutečnosti o postupu soudů po vydání prvostupňového rozsudku.
Dne 9. 3. 2006 podali žalovaní odvolání proti výroku V o náhradě jejich nákladů řízení (č. l. 80). Dne 13. 3. 2006 podal stěžovatel odvolání ve věci samé (č. l. 83), které dále doplnil podáními na č. l. 90 a 93. Odvolání stěžovatele i jeho doplnění byla zaslána žalovaným k vyjádření (č. l. 87, 92, 98) a ti se k odvolání vyjádřili. Odvolání žalovaných proti nákladovému výroku V nebylo stěžovateli zasláno k vyjádření; to vyplývá také z předkládací zprávy krajského soudu na č. l. 100 spisu. Stěžovatel podal dne 22. 8. 2006 doplnění odvolání (č. l. 103a). Dne 29. 8. 2006 se konalo jednání před odvolacím soudem za přítomnosti právního zástupce žalobce i právního zástupce žalovaných. Soudem byl konstatován prvostupňový rozsudek, právními zástupci stran poté byla přednesena obě odvolání účastníků. Následně se oba právní zástupci vyjádřili k odvolání žalovaných proti výroku V o náhradě nákladů řízení. Po poradě odvolací soud vyhlásil svůj rozsudek (vše viz protokol na č. l. 104, 105).
S ohledem na výše uvedené, tj. po přezkumu vyžádaného soudního spisu i listin předložených v řízení o ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o polemiku stěžovatele se závěry soudů ve věci samé, tedy s jejich výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku o právu na ochranu osobnosti a aplikací na daný případ, musí Ústavní soud připomenout, že není další instancí obecného soudnictví. Již opakovaně Ústavní soud judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v daném případě neshledal. Stěžovatel se domáhal svých práv a uplatňoval svou argumentaci u nezávislého a nestranného soudu, resp. před třemi instancemi obecného soudnictví. Obecné soudy se námitkami stěžovatele i provedenými důkazy řádně zabývaly a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích, včetně uvedení výkladu k právu na ochranu osobnosti obecněji. V jejich postupu a závěrech přijatých rozhodně nelze shledat logické rozpory či vnitřní nekonzistentnost nebo dokonce libovůli a nahodilost; lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud dospěl také k závěru, že rozhodnutí jsou v souladu s ústavním principem spravedlnosti.
Stěžovatel dále brojil proti tomu, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil změnu nákladového výroku, kdy aplikoval §142 odst. 1 namísto §150 o. s. ř.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.
Zásah do základních práv stěžovatele ani rozpor s principy spravedlnosti však Ústavní soud v dané věci neshledal. Prvostupňový soud nepřiznal žalovaným právo na náhradu jejich nákladů řízení, neboť s odkazem na majetkové poměry stěžovatele (splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků) aplikoval moderační §150 o. s. ř. Odvolací soud naopak aplikoval princip úspěšnosti dle §142 odst. 1 o. s. ř. a poukázal na to, že je třeba také přihlížet k poměrům žalovaných; vrchní soud tedy neshledal důvody pro použití "výjimečného" §150 o. s. ř. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se otázkou náhrady nákladů žalovaných (za fázi prvostupňového řízení) řádně zabýval a zvažoval své rozhodnutí poté, kdy, na rozdíl od prvostupňového soudu, měl k dispozici také další podání a vyjádření účastníků, včetně vyjádření zástupců účastníků na jednání dne 29. 8. 2006. Ústavní soud je názoru, že nákladové rozhodnutí odvolací soud stručně, avšak dostatečně odůvodnil; je třeba mít v patrnosti, že při jednání dne 29. 8. 2006 byl zástupce stěžovatele přítomen. Nákladové rozhodnutí proto nepovažuje Ústavní soud za neodůvodněné, nepřezkoumatelné či v rozporu s principem spravedlnosti.
Poslední námitka stěžovatele směřovala proti procesní vadě spočívající v nedoručení odvolání žalovaných stěžovateli, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zjištěným ze soudního spisu je třeba uvést, že stěžovateli ani jeho právnímu zástupci skutečně nebylo doručeno odvolání žalovaných proti výroku V o náhradě jejich nákladů řízení. Stěžovatel tak nedostal možnost se k námitkám žalovaných vyjádřit písemně. Ze soudního spisu však také vyplývá, že odvolací soud nařídil na den 29. 8. 2006 ústní jednání, kterého se zúčastnili právní zástupci obou stran. Na jednání byl obsah odvolání žalovaných přednesen a zástupce žalobce měl možnost se k odvolání a argumentaci žalovaných vyjádřit, což také učinil (stejně tak byl přítomen i vyjádření zástupce žalovaných k dané otázce). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť s odvoláním žalovaných byl seznámen a rovněž využil svého práva se k odvolání vyjádřit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08, zveřejněno na stránkách: http://nalus.usoud.cz).
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu