ECLI:CZ:US:2008:3.US.1243.08.1
sp. zn. III. ÚS 1243/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008 č. j. 20 Cdo 574/2008-100, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2007 č. j. 24 Co 110/2007-68 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 8. 2006 č. j. Nc 2911/2004-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 5. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z předložených kopií rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud usnesením provedl rozvrh výtěžku exekučního prodeje nemovitosti. Celá rozvrhovaná částka připadla obchodní společnosti s pohledávkou nejlepšího pořadí; na ostatní přihlášené pohledávky i pohledávku stěžovatele jako exekutora [zařazenou do třetí rozvrhové skupiny dle §337c odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] se nedostalo.
Stěžovatel podal odvolání s tím, že náklady exekutora mají být zařazeny do první rozvrhové skupiny dle §337 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 a uvedl, že pohledávka nákladů exekuce spadá do třetí rozvrhové skupiny; v dané věci pohledávka stěžovatele měla horší pořadí než pohledávka obchodní společnosti.
Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí s tím, že odvolací soud dospěl stran pohledávky exekutora na náhradu nákladů exekuce k právním závěrům dle konstantní judikatury (včetně výše zmíněného stanoviska) a není důvod se od ní odchylovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že závěr soudů o povaze pohledávky exekutora je výsledkem interpretace zákonných ustanovení, která je v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a principy spravedlnosti. Stěžovatel poukázal na výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, dle kterého by táž právní otázka neměla být vykládána v řízení o výkon rozhodnutí a v exekučním řízení odlišně (jednota obou procesů). Uvedl, že zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, nemá zvláštní úpravu exekuce prodejem nemovitostí, proto se použije subsidiárně (přiměřeně) úprava v občanském soudním řádu. Ustanovení §337c o. s. ř., upravující skupiny (pořadí) pohledávek uspokojovaných z podstaty, je přitom postaveno na zásadě, že pohledávky subjektu provádějícího výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí mají přednost před ostatními uspokojovanými pohledávkami. Stěžovatel je názoru, že exekutor má při provádění exekučních dražeb nemovitostí stejné postavení jako stát (§1 odst. 1 a 2 exekučního řádu, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 ze dne 23. 2. 2006 a II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007). Měla by tedy být respektována zásada, že pohledávky subjektu, který dražbu provádí a který má při provedení dražby stejné postavení jako soud, se uspokojí přednostně [§337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Smyslem pro zařazení nákladů dražby do první skupiny v rámci rozvrhu je zajistit alespoň částečnou úhradu nákladů vynaložených při dražbě; není důvod, proč by náklady soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení měly být posuzovány jinak (tj. v horší skupině) než náklady soudu při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Rozhodnutí soudů v dané věci, dle stěžovatele, diskriminují exekutora coby subjektu vykonávajícího státní moc; dle jejich výkladu by exekutor nevystupoval jako osoba pověřená státem, ale jako jeden z přihlášených věřitelů. Podle stěžovatele při přiměřeném použití občanského soudního řádu ve věcech exekuce nelze vycházet pouze z textu, tedy že dle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. se v první skupině uspokojují jen pohledávky státu, ale i ze smyslu úpravy, neboť občanský soudní řád z hlediska časového nemůže v §337c náklady exekutora výslovně zmiňovat. Dle stěžovatele nelze vycházet ani z toho, že by pohledávka exekutora sdílela osud pohledávky oprávněného; také při soudním výkonu rozhodnutí platí, že výkon se vztahuje rovněž na vymožení nákladů výkonu. Stěžovatel konečně také namítl, že postup soudů odporuje kogentnímu ustanovení §3 odst. 1 exekučního řádu (úplata).
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem §337c odst. 1 o. s. ř. provedeným obecnými soudy. Dle stěžovatele by měla být jeho pohledávka na nákladech exekuce uspokojena v první skupině dle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nikoliv ve třetí skupině dle písm. c).
Je třeba uvést, že ze stěžovatelem zmíněných ustanovení exekučního řádu ani z nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje, nelze učinit závěr, že postavení exekutora je třeba posuzovat obdobně jako postavení státu, resp. že náklady exekutora je nutno chápat jako náklady státu. Ústavní soud naopak ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 42, str. 545) vyjádřil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele, kdy vykonává soustavnou činnost za účelem dosažení zisku, a to na vlastní riziko. Exekutorovi je právo na náhradu nákladů zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech proti oprávněnému; jako nositel takto přiznané pohledávky není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení.
Ústavní soud v dané věci neshledal protiústavním výklad obecných soudů, dle kterého skutečnost, že se v exekučním řízení úkony exekutora považují za úkony soudu, ještě nečiní z nákladů exekuce náklady řízení "vzniklé státu".
Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že pohledávka exekutora na nákladech exekuce nespadá do první rozvrhové skupiny, ale do třetí rozvrhové skupiny; sdílí osud pohledávky oprávněného. Způsob uspokojení pohledávek v rámci rozvrhových skupin je stanoven v §337c o. s. ř. V dané věci soudy dle zákonných pravidel určily pořadí pohledávek ve třetí skupině a rozvrhovaná částka připadla obchodní společnosti s nejlepším pořadím pohledávky; na jiné pohledávky se nedostalo. Ani v tomto postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud vybočení z ústavních kautel. Obecné soudy nepostupovaly libovolně, nýbrž aplikovaly kogentní ustanovení občanského soudního řádu upravující uspokojení pohledávek téže skupiny ale jiného pořadí. Své závěry soudy rovněž řádně odůvodnily a opřely svá rozhodnutí o již zmíněné publikované stanovisko Nejvyššího soudu, jež přesně dopadá na danou problematiku. Ústavní soud proto neshledal ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud si je vědom novelizace §68 exekučního řádu provedené zákonem č. 347/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008, na jejímž základě se pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce uspokojuje v první skupině dle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Toto ustanovení však nemohlo být, s ohledem na časovou posloupnost vzniku nároku, rozhodování o něm a účinnosti novelizace, v dané věci aplikováno.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny), proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu