ECLI:CZ:US:2008:3.US.1244.08.1
sp. zn. III. ÚS 1244/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Přerov, Kratochvílova č. 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2008 č. j. 33 Cdo 540/2008-163, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. června 2007 č. j. 12 Co 38/2007-140, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. května 2005 č. j. 8 C 303/2004-69, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení a Ing. J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, platně doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2008, stěžovatel brojí proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím, která, podle jeho názoru, porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozhodnutím výše označených soudů stěžovatel vytýká, že se v odůvodněních nevypořádala jak se všemi v řízení provedenými důkazy, tak i s odmítnutými důkazními návrhy. V tomto směru stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 124/97 a sp. zn. III. ÚS 188/99, a tvrdí, že v projednávané věci obecné soudy nerespektovaly právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v citovaných nálezech. V rozhodování výše označených soudů lze prý spatřit libovůli, pokud odůvodnění rozhodnutí postrádá možnost jejich přezkoumání, a pokud "z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé".
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že smlouvu o půjčce peněz od vedlejšího účastníka uzavřel jako podnikatel z důvodu finanční tísně ve firmě, jíž byl zakladatelem a jediným jednatelem, přičemž tuto částku do své společnosti také vložil, jak prý vyplynulo z jím předloženého účetního dokladu. Tyto skutečnosti údajně jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nesprávně zhodnotily a vyvodily z nich i nesprávné právní závěry zejména ve vztahu k tvrzením stěžovatele, že šlo o pohledávku vzniklou v souvislosti s podnikatelskou činností obou účastníků, přičemž se tyto soudy nezabývaly rozdíly mezi půjčkou mezi fyzickými osobami a pohledávkou v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a také tím, zda stěžovatel byl za této situace ve sporu pasivně legitimován.
Stěžovatel tvrdí, že pokud soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na výslech svědků - JUDr. P. a JUDr. O., aniž se výslovně s odmítnutím ve svých rozhodnutích vypořádaly, došlo v pravomocně skončeném řízení k pochybení spočívajícímu v tzv. opomenutém důkazu.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu se skutečností zhodnotil dovolání jako formálně nepřípustné, neboť posoudil stěžovatelem uplatněný dovolací důvod pouze jako polemiku se skutkovými zjištěními, nikoli s právními závěry těchto soudů.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 16. 5. 2005 č. j. 8 C 303/2004-69 pod bodem I. výroku stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) částku 330 000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 23. 10. 2002 do zaplacení; pod bodem II. výroku zamítl žalobu ohledně 4% úroku z prodlení z žalované částky.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že vedlejší účastník v několika částkách v roce 2000 půjčil stěžovateli celkem 330 000,- Kč, a to ze svého účtu u ČSOB bez jakéhokoli dlužního úpisu či potvrzení, protože již dříve k obdobným půjčkám mezi oběma účastníky jako příbuznými ze strany manželky stěžovatele docházelo, aniž se někdy vyskytly problémy s jejich zaplacením. Důvodem půjčky podle tvrzení stěžovatele byla potřeba finančních prostředků na výplatu zaměstnanců v jeho firmě, přičemž vedlejšímu účastníkovi slíbil, že po prodeji větší části své firmy TRIGON TRADING s. r. o. mu peníze vrátí. Dlužnou částku však stěžovatel přes urgence vedlejšího účastníka nevrátil.
V řízení bylo dále prokázáno, že oba účastníci se dohodli na budoucím společném podnikání; právníkem byla dokonce vyhotovena společenská smlouva o založení společnosti s ručením omezeným HIPOFER, která byla sice následně podepsána, ale z důvodu odstoupení stěžovatele nebyla nikdy zapsána do obchodního rejstříku. Stěžovatel nabídl vedlejšímu účastníkovi místo vrácení peněz hotové nástroje, na což vedlejší účastník nepřistoupil. Tyto nástroje zůstaly ve vlastnictví - nyní jsou součástí konkursní podstaty firmy STAMO MORAVA s. r. o. (dřívější firmy TRIGON TRAFING s. r. o.), která je od 17. 12. 2003 v konkursu.
Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že vedlejší účastník půjčil předmětné peníze jako fyzická osoba ze svého účtu (ze svých finančních prostředků, nikoli z prostředků své firmy EKO-TAALS) stěžovateli jako fyzické osobě, přičemž nemohl ovlivnit další nakládání s nimi jejich vlastníkem - stěžovatelem.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2007 č. j. 12 Co 38/2007-140 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části - ve výroku pod bodem I. a III. (výrok I. rozsudku).
Odvolací soud zdůraznil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, protože korespondují jak s obsahem spisu, tak i se všemi v řízení zjištěnými skutečnostmi. Proto nemohou zakládat odůvodněnost uplatněného odvolacího důvodu podle ustanovení §205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. jen proto, že se stěžovatel "s jejich vyhodnocením neztotožňuje", a to navíc za situace, kdy se soud prvního stupně s těmito námitkami již vypořádal.
Současně odvolací soud zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze vytknout ani nesprávný výklad či nesprávnou aplikaci hmotněprávních předpisů.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 2. 2008 č. j. 33 Cdo 540/2008-163 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud uvedl, že i když stěžovatel uplatnil formálně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy nesprávně zjištěný skutkový stav věci, resp. vadné hodnocení provedených důkazů. Tento dovolací důvod nelze uplatnit v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neslouží k řešení právních otázek, ale případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
III.
Ústavní soud se musí vždy, než přistoupí k posouzení merita věci, zabývat zjištěním, zda ústavní stížnost splňuje všechny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovené podmínky a předpoklady pro její projednání.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal (mimo jiné) zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. K tomu, aby dovolání bylo ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě do 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zjišťuje, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možno z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.
Naopak nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního právního významu.
Jestliže tedy stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, přičemž přípustnost sice formálně dovozoval z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale fakticky zpochybňoval skutkové závěry soudů obou nižších stupňů, pak tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jak uvádí dovolací soud. Stejně pak tvrzené pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které uvádí, že podmínka podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnil právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl proto, že jej neshledal přípustným.
Ostatně závěr dovolacího soudu o "faktickém" stěžovatelem uplatněném dovolacím důvodu lze vztáhnout k projednávané ústavní stížnosti. I zde sice stěžovatel zpochybňuje správnost právního závěru soudů obou stupňů, podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení směřující do oblasti dokazování (opomenuté důkazy, nesprávně resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatel tímto postupem neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za této procesní situace bylo potřebné 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvního stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Pokud se týká tvrzení stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to jak z hlediska pochybení v dokazování, tak i pro údajně nedostatečné, tedy nepřezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností, Ústavní soud tyto námitky za opodstatněné nepokládá.
Soud prvního stupně pro své skutkové zjištění "o půjčce v rodině" vycházel nejen z výslechu svědků, zejména Mgr. Z. V. - manželky stěžovatele, která byla s okolnostmi půjček dobře obeznámena a navíc neměla důvod proti stěžovateli vypovídat nepravdu, tak i Ing. R. T. a řady listinných důkazů. S námitkou o údajně opomenutých důkazech nelze souhlasit, neboť již výše označený soud poukázal ve svém rozhodnutí na výpověď stěžovatele, který připustil, že navrhovaný svědek JUDr. P. sice sepsal společenskou smlouvu, ale jinak se žádných ústních jednání o vkladu a zaplacení nástrojů neúčastnil. Tento soud zdůraznil, že pro dostatečné prokázání skutkového stavu nebylo nutné již další navrhované důkazy provádět či provedené důkazy hodnotit, neboť by již nemohly vyvrátit výše uvedená skutková zjištění a jsou pro závěry tohoto soudu bez významu.
Rovněž odvolací soud dostál svým zákonným povinnostem a v odůvodnění svého rozhodnutí stručně a jasně vysvětlil, z jakých důvodů neshledal tvrzení stěžovatele za opodstatněné, přičemž se zabýval i námitkami stěžovatele ve vztahu k neprovedeným důkazům. Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy v projednávané věci porušily ústavně zaručené práva a svobody stěžovatele, resp. že porušily i článek 95 odst. 1 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a současně ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu