ECLI:CZ:US:2008:3.US.1254.07.1
sp. zn. III. ÚS 1254/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 20 Cdo 2922/2007-84, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2007, č. j. 26 Co 323/2006-52, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2006, č. j. 8 Nc 4373/2006-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 21. 3. 2006, č. j. 8 Nc 4373/2006-8, zamítl návrh stěžovatele (v řízení oprávněného) na nařízení exekuce vyklizením povinné "z bytu č. 3 .... v bytovém domě na ulici Družstevní č. p. 637 v Jaroslavicích ..." (dále jen "předmětného bytu"). Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že v době rozhodování o návrhu na nařízení exekuce zde (dosud) není formálně vykonatelný exekuční titul, neboť "neuplynula stanovená výpovědní lhůta" a nezačala tak běžet (a tudíž nemohla uplynout) ani lhůta k plnění.
Též Krajský soud v Brně (k odvolání stěžovatele) neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na nařízení exekuce, a "pouze z důvodu upřesnění" zamítavého výroku soudu prvního stupně jej v záhlaví označeným usnesením "změnil", přičemž - jak uvedl - tato změna má pouze formální, nikoliv obsahový význam. Jelikož výpověďní lhůta mezitím již uplynula, musel odvolací soud návrh na nařízení exekuce posoudit i z jiných hledisek; nařídit exekuci však ani podle jeho názoru nebylo možné, neboť stěžovatelem navržené přístřeší v obci Uhelná (Olomoucký kraj) vzdálené od vyklizovaného bytu přes 250 km nelze mít za náhradu vhodnou, existovala-li reálná možnost poskytnout přístřeší "např. ve Znojmě", tedy v blízkosti obce, kde se nachází předmětný byt.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením tak, že je podle §243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Přípustnost dovolání byla založitelná jen argumentem (§237 odst. 1 písm. c), §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř.), že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž podle dovolacího soudu "k závěru o splnění této podmínky dospět nelze". K otázce "lokalizace přístřeší" ve vztahu k vyklizovanému bytu odkázal dovolací soud na své rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 1554/2002, podle něhož je toto nutné posuzovat "v širších souvislostech ... a se zřetelem k tomu, zda existuje skutečná možnost zajistit přístřeší v obci, kde je vyklizovaný byt"; názor soudu odvolacího, že stěžovatelem zajištěné přístřeší ve vzdálené obci není vhodným, "je-li zde možnost zajistit ho podstatně blíže", tudíž shledal správným. K námitce, že se stěžovateli nedostalo poučení dle §118 o. s. ř., dovolací soud uvedl, že zde není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a poukázal též na to, že "je zcela v dispozici oprávněného, má-li zajištěno více přístřeší, určit v návrhu na nařízení exekuce, do jakého přístřeší chce povinnou osobu vyklidit".
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká nedostatky v procesním postupu, jestliže meritorně (bez řádného dokazování) ve věci rozhodl v podstatě jako soud první instance, a tvrdí dále, že neoprávněně (a bez vyžádání jeho stanoviska) rozhodl o právech a povinnostech i "neidentifikovaných osob", tj. "všech, kdo s povinnou bydlí na základě jejího práva". Namítá též, že soud "opomenul podložit právním předpisem či odkazem na konstantní judikaturu" svůj názor o nevhodné bytové náhradě (z důvodu "značné" vzdálenosti navrhovaného přístřeší), zejména když podmínky této vzdálenosti žádný právní předpis neupravuje, a v úvahu nevzal ani "takové okolnosti, jako je kupř. místní nabídka pracovních příležitostí apod.". Odvolací soud podle stěžovatele nezkoumal vhodnost dalších zajištěných přístřeší (s dostatečnou volnou kapacitou), a ve vztahu k nim jej nevyzval k doplnění důkazů, resp. mu v tomto smyslu neposkytl potřebná poučení dle §118 o. s. ř.; vytkl mu posléze i to, že povinnou k otázce zajištění přístřeší nevyslechl, a nezhodnotil jeho trvající "zájem uzavřít s povinnou...nájemní smlouvu", jakož i okolnost, že již dříve povinné a členům její domácnosti opakovaně nabízel zajištěné (další) přístřeší. Rozhodování o návrhu na exekuci je podle stěžovatele rozhodováním o úkonu procesně právním a tudíž nebylo na místě, aby odvolací soud posuzoval soulad návrhu s dobrými mravy, přičemž názor dovolacího soudu, že soud odvolací nezaložil své rozhodnutí na §3 odst. 1 obč. zák., je podle něj v rozporu jak s obsahem spisu tak i s jeho vlastní judikaturou. Tím, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nově zdůraznil hledisko vzájemné propojenosti umístění přístřeší a osobních, rodinných a pracovních vazeb vyklizované osoby, založil nové povinnosti stěžovatele a "otevřel ... nová práva vyklizované osoby", jež dosud neměla, čímž "rozšířil" omezení vlastnického práva "mimo rámec zákona".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
I když je závěr, že přípustnost dovolání byla v dané věci založitelná jen prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zjevně polemický (ve smyslu hodnocení rozhodnutí odvolacího soudu jakožto potvrzujícího), je podstatné, že se dovolací soud - přesto - k rozhodným aspektům věcné správnosti rozhodnutí soudu odvolacího vyjádřil, a to způsobem, který je z pohledu výkladových standardů přiléhavý a rozhodovací praxi obecných soudů bezezbytku odpovídá. O nepředvídatelné, resp. "svévolné" rozhodnutí proto nejde.
Totéž platí logicky i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího, pokud hodnotil splnění podmínky (pro nařízení exekuce vyklizením bytu) zajištění adekvátního přístřeší. Námitka, že odvolací soud své závěry nepodložil "právním předpisem či odkazem na konstantní judikaturu", je nepřípadná zjevně (jak bylo řečeno, v "konstantní judikatuře" jsou naopak ukotveny), a shodně je nutno hodnotit námitky ostatní, o údajné relevanci újmy jiných osob, že nebyla vyslechnuta povinná (v jejíž prospěch rozhodnutí vyznělo), že oprávněný měl zájem uzavřít s ní nájemní smlouvu, o "procesně právních úkonech" v opozici ku "dobrým mravům" apod., jelikož pro rozhodnutí v dané věci neměly sebemenší význam. Co do námitek "procesních" je pak postačující stěžovatele odkázat k ustanovení §254 odst. 4 a 5 o. s. ř. , odkud je patrné, že ani potud odvolací soud "podústavně" nepochybil.
Stěžovateli je namístě připomenout, že exekuční soud byl vázán jeho návrhem i v té části, kde navrhoval vyklizení do konkrétního zajištěného přístřeší (zde v obci Uhelná); případné úvahy o jiných možnostech, byť vtělených do exekučního návrhu, jsou procesně bez významu, a věcně mohly být - a také obecnými soudy právem byly - využity proti stěžovateli potud, že jej usvědčovaly z reálné možnosti zajištění přístřeší vhodnějšího. Prostor pro uplatnění dožadovaného postupu podle §118a odst. 1 o. s. ř. zde nebyl z povahy věci žádný; ostatně stěžovatel k exekučnímu vyklizení bytu podal i další návrhy, založené na jiných zajištěných přístřeších.
Z řečeného se podává, že stěžovatelova argumentace neobstojí ani z hlediska podústavního práva, tím méně pak ústavního, když - kromě formálních odkazů na ně - námitka ústavněprávní provenience (s výjimkou nedostatku spravedlivého procesu) obsahově ani vyslovena nebyla. Že ani deficitem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí, bylo v předchozím doloženo.
Situace porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod zde tedy není.
Ústavní soud proto posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu