ECLI:CZ:US:2008:3.US.1257.08.1
sp. zn. III. ÚS 1257/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Navrátilem, advokátem v Plzni, Klatovská 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 1 Nt 819/2007 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. 50 To 186/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2008, řádně doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy, které však bylo zastaveno z důvodu jeho nepříčetnosti v době spáchání činu a současně byla stěžovateli uložena ústavní forma ochranného léčení; tu vykonává od roku 1993.
Stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z léčení či o změnu na ambulantní formu. Poslední předchozí (zamítavé) rozhodnutí soudu o jeho žádosti bylo vydáno dne 26. 1. 2006, a to na základě nově vypracovaného znaleckého posudku znalce prof. MUDr. M. K., Dr.Sc.
Dne 20. 6. 2007 podal stěžovatel další žádost. Ta byla usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 1 Nt 819/2007 zamítnuta. Soud neshledal splnění podmínek pro propuštění stěžovatele nebo pro změnu formy léčení.
Stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. 50 To 186/2008 zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35). Uvedl, že soud rozhodl pouze na základě jediného důkazu - znaleckého posudku profesora K., ačkoliv posudek vykazoval rozpory se závěry ošetřujícího lékaře stěžovatele MUDr. F. (dle stěžovatele jsou rozpory v posouzení nebezpečnosti stěžovatele pro společnost, která může být při rozdílné diagnóze posuzována z jiných hledisek). Soud byl proto povinen odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. Stěžovatel má za to, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost prověření a hodnocení předloženého znaleckého posudku; "nepodepřely" jej jinými důkazy. Stěžovatel uvedl, že navrhoval důkazy, které však soud zamítl, aniž by se důkazními návrhy zabýval či se vypořádal s důvody zamítnutí. Dle stěžovatele soudy postupovaly mechanicky a stereotypně (nejednalo se přitom o první žádost stěžovatele).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným dokazováním - hodnocením důkazů, neprovedením navržených důkazů.
Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Z rozhodnutí okresního soudu se podává, že tento nerozhodoval na základě jediného důkazu. Za účelem zjištění aktuálního stavu stěžovatele nechal doplnit znalecký posudek profesora K.; nový posudek je ze dne 30. 11. 2007. Soud přitom rozhodoval o žádosti stěžovatele na základě jak znaleckého posudku a výpovědi profesora K., tak na základě psychologického posudku a výslechu konzultantky znalce PhDr. B. Š. a na základě svědecké výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. F. Z důvodu souladnosti těchto důkazů také nevyhověl (pro nadbytečnost) návrhu stěžovatele na další dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soud v odůvodnění uvedl konkrétní pasáže důkazů, na základě kterých dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu formy léčby či propuštění z ochranného léčení.
Se závěry o nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě se ztotožnil i krajský soud; dokazování považoval za dostatečné. Rovněž druhostupňový soud dospěl k závěru, že provedené důkazy vzájemně korespondují a doplňují se (to odůvodnil). Stížnostní soud rovněž adekvátně reagoval na námitku stěžovatele o kombinovatelnosti různých (jiných, stěžovatelem navržených) metod za účelem posouzení jeho nebezpečnosti a na návrh na další (revizní) znalecký posudek.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy provedly dokazování za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu stěžovatele a dostatečně odůvodnily rozsah tohoto dokazování (soulad důkazů provedených; nedůvodnost revizního posudku; spekulativnost jiných metod). Při hodnocení důkazů evidentně nepostupovaly libovolně, neboť z rozhodnutí jsou zřejmé konkrétní skutečnosti obsažené v provedených důkazech, které ve své spojitosti vedly k závěru obou soudů o nutnosti nevyhovění stěžovatelově žádosti (pro nebezpečnost jeho pobytu na svobodě). Ústavní soud má za to, že soudy se i s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádaly. Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby hodnocení důkazů provedené obecnými soudy nahrazoval vlastním hodnocením; k excesům či libovůli výše naznačeným přitom nedošlo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nebyla porušena ústavně zaručená práva, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu