ECLI:CZ:US:2008:3.US.1258.08.1
sp. zn. III. ÚS 1258/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. P. T., právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. března 2008 sp. zn. 1 KZV 261/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008 sp. zn. 44 To 178/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných články 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Stěžovatel je příslušným policejním orgánem pod sp. zn. OKFK-13/14-C-2007 trestně stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a pro pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh projednávaného návrhu, byl stěžovatel usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. 1 ZT 101/2005 propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 000 000,- Kč a slibu obviněného.
Napadeným usnesením státního zástupce bylo podle §73a odst. 4 tr. řádu ve spojení s §73b odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o žádosti stěžovatele o vrácení peněžité záruky tak, že se tato záruka nemění ani neruší, neboť nepominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly a ani se nezměnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Proti rozhodnutí státního zástupce podal stěžovatel stížnost, jež však byla Městským soudem v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že u něho není a nikdy nebyl dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu, neboť tento je orgány činnými v trestním řízení dovozován toliko na základě skutečnosti, že stěžovatel je vietnamský státní příslušník a často cestuje do Vietnamu. Důvod vazby útěkové nemá dle názoru stěžovatele žádnou oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v průtazích, resp. v pasivitě policie a státního zastupitelství ve vyšetřování, neboť tyto orgány nevyvíjejí náležitou činnost směrem k ukončení kauzy.
Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že vůči jeho osobě i vůči polovině obviněných v jeho trestní věci je postupováno diskriminačním způsobem, zatímco druhá část obviněných byla propuštěna z vazby 9. listopadu 2005, přičemž u těchto osob nebylo poskytnuto žádné zajištění pro nahrazení vazby předpokládaných trestním řádem (slib, dohled, záruka, peněžitá záruka). U všech těchto osob se jedná o cizí státní příslušníky (Vietnam). Dále stěžovatel poukazuje na fakt, že dva z takto propuštěných jsou obviněni jako pachatelé trestného činu, přičemž stěžovatel byl obviněn jako pomocník ve smyslu §10 písm. c) tr. zákona. Takovéto jednání je dle stěžovatele selektivním jednáním, které nemá oporu v žádné normě a je v rozporu se základním principem rovnosti subjektů práva. Stěžovatel konečně vyjadřuje své přesvědčení o nedůvodnosti a zmatečnosti trestního stíhání vedeného Policií ČR pod sp. zn. OKFK-13/14-C-2007, a postup orgánů činných v trestním řízení označuje za rozporný se zásadou presumpce neviny.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c) tr. řádu, může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Podle §73a odst. 4 tr. řádu má být o zrušení/změně peněžité záruky rozhodnuto tehdy, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše.
Peněžitá záruka ve smyslu ust. §73a a násl. tr. řádu patří mezi opatření nahrazující vazbu a její trvání je neoddělitelně spjato s trváním vazebních důvodů. V projednávané věci stěžovatel vyjadřoval své přesvědčení o neexistenci důvodů vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Ústavní soud se otázkami důvodnosti vazby útěkové zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 389/05, II. ÚS 469/05, IV. ÚS 353/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vždy připomíná, že není běžnou třetí instancí systému všeobecného soudnictví a není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (srov. čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. tr. řádu Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu cit. ustanovení. Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V trestní věci stěžovatele orgány činné v trestním řízení postupovaly ústavně konformním způsobem, když dovodily, že důvod vazby útěkové ve smyslu výše citovaného ustanovení v případě stěžovatele stále trvá, a to na základě řady konkrétních skutečností, které jsou v napadených rozhodnutích poměrně podrobně rozvedeny. Není pravda, že by uvedené orgány existenci důvodů vazby útěkové opíraly o pouhý fakt, že obviněný je cizím státním příslušníkem či má rozsáhlé kontakty v zahraničí, tzn. že by na věc stěžovatele po skutkové stránce dopadal stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 469/05. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, jedná se v případě stěžovatele o podezření z velmi závažné organizované trestné činnosti celé řady osob vietnamské národnosti, z nichž některé se již pravděpodobně začaly před trestním stíháním v České republice skrývat v zahraničí. Je legitimní, vede-li taková okolnost v případě podezření ze spáchání trestného činu ve smyslu §163a odst. 1 tr. zákona příslušné orgány k obavě, že i stěžovatel se bude trestnímu stíhání vyhýbat, nebude-li jeho účast na trestním řízení zajištěna způsobem podle §73a odst. 1 tr. řádu. Další skutečností, významnou z hlediska odůvodněnosti vazby útěkové, je i zahájení trestního stíhání stěžovatele pro další závažnou trestnou činnost, k němuž došlo v mezidobí.
Pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbývá, než mutatis mutandis odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1257/08. Důvodnost trestního stíhání stěžovatele bude zkoumána v průběhu celého trestního řízení a bude-li podána obžaloba, bude o vině stěžovatele trestným činem rozhodováno nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy. Pokud jde o touto aktuální ústavní stížností napadená rozhodnutí, týkající se žádosti stěžovatele o zrušení peněžité záruky ve smyslu §73a odst. 4 tr. řádu, vycházejí tato rozhodnutí ohledně otázky důvodnosti trestního stíhání stěžovatele z konkrétních výsledků dosavadního vyšetřování (viz str. 3 usnesení Městského soudu v Praze) a nelze jim z hlediska kautel práva ústavního nic zásadnějšího vytknout. Lze shrnout, že dochází-li k zásahu do základního práva stěžovatele ve smyslu článku 11 Listiny, děje se tak na základě a v mezích příslušných ustanovení trestního řádu (viz článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu, z nějž lze dovodit neopodstatněnost námitek stěžovatele ohledně údajné pasivity orgánů činných v jeho trestní věci. V odůvodnění rozhodnutí městského soudu o opravném prostředku stěžovatele je mimo jiné srozumitelným způsobem a na konkrétních příkladech dokladována mimořádná složitost vyšetřování. Ústavní soud sám se měl při projednávání předchozích návrhů stěžovatele (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 657/06, III. ÚS 742/06, III. ÚS 1257/07) možnost přesvědčit o komplikovaném charakteru rozsáhlé organizované hospodářské a majetkové trestné činnosti, pro niž je v různých kauzách proti stěžovateli trestní řízení vedeno.
Relevantní z hlediska posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí není ani úvaha stěžovatele ohledně údajné diskriminace jeho osoby. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i ze spisového materiálu shromážděného Ústavním soudem v jiné věci stěžovatele (vyjádření účastníků k návrhu stěžovatele sp. zn. I. ÚS 101/08), bylo z celkem šestnácti obviněných devět propuštěno z vazby za současného nahrazení vazby peněžitou zárukou a je tedy zřejmé, že stěžovatel je pouze jedním z více obviněných, vůči nimž bylo postupováno stejně. Nejde tedy zjevně o diskriminační a selektivní přístup, ale naopak o přístup diferencovaný podle konkrétních okolností u jednotlivých obviněných.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu