ECLI:CZ:US:2008:3.US.1314.08.1
sp. zn. III. ÚS 1314/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem AK se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Praze, a 3) Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. května 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 183 533,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90 jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve své žalobě tvrdil, že žalovaná mu brání v užívání rodinného domu, který byl do rozvodu manželství ve společném jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž rozvodem manželství toto SJM zaniklo a žalovaná mu nadále znemožňuje tento rodinný dům užívat. Obecné soudy však návrhu stěžovatele nevyhověly s poukazem na to, že v daném případě přichází v úvahu nárok na náhradu škody, nikoliv však právo na vydání bezdůvodného obohacení, a to s ohledem na to, že nejde o podílové spoluvlastnictví, neboť každý z bývalých manželů má právo k celé věci, neboť na režim zrušeného a dosud nevypořádaného SJM je třeba použít právní předpisy o SJM. Stěžovatel se domnívá, že při nedostatku výslovné právní úpravy je skutečně třeba právní úpravu SJM použít na právní vztahy vzniklé v mezidobí od zrušení do vypořádání SJM, avšak pouze analogicky a ne v plném rozsahu. Jinak by prý ztratilo zcela význam ustanovení o tom, že rozvodem manželství SJM zaniká. Je totiž zcela zřejmé, že právní úprava SJM vychází z předpokladu úzkého svazku dvou osob a vedení společné domácnosti, přičemž tento předpoklad nebude po okamžiku rozvodu manželství naplněn. Stěžovatel je přesvědčen, že v žalobě uvedl veškerá rozhodná tvrzení a uvedl důkazy, které by umožnily posoudit po právní stránce předmětnou věc podle příslušných ustanovení o náhradě škody.
Tím, že obecné soudy jeho nárok zamítly, poté co dospěly k závěru, že nebyly dány dostatečné podklady k posouzení nároku jako nároku na náhradu škody, došlo prý k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že orgány veřejné moci v daném případě umožnily žalované zasahovat do vlastnického práva stěžovatele, vlastnickému právu stěžovatele žádnou ochranu v tomto směru neposkytly.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90 Nejvyšší soud odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatele, když zjistil, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že přestože žalobce v dovolání deklaruje uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti - jak vyplývá z obsahu dovolání - zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu především výtkou, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, jimiž mohl prokázat, že mu nebylo umožněno společný dům užívat. Je totiž přesvědčen, že pokud by soud tyto důkazy provedl, bylo by tak prokázáno porušení povinnosti žalované a soud mohl "posoudit věc z titulu náhrady škody". Nejvyšší soud uvedl, že výhrady k postupu soudu při provádění dokazování, resp. výtky nesprávnosti či neúplnosti skutkových zjištění, případně pochybení při hodnocení provedených důkazů, nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit. Dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení - i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Výhrady k nesprávnosti skutkových zjištění pak lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Ten však míří na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a nelze jej v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovodil, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
V posuzované věci je pak třeba zdůraznit i to, že stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétní námitky proti postupu Nejvyššího soudu nevznáší a z hlediska ústavnosti (článek 83 Ústavy) nelze dovolacímu soudu cokoli vytknout. Postupem Nejvyššího soudu tedy k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces či k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo.
Pokud pak jde o ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67, tuto posoudil Ústavní soud jako opožděnou.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67 dovolání, jehož přípustnost dovozoval v souladu s poučením poskytnutým odvolacím soudem, že "proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam".
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67, za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ust.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 28. května 2008 (dne 27. května 2008 byla zásilka obsahující ústavní stížnost předána k poštovní přepravě), tedy až po té, co rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008 č. j. 33 Odo 240/2006-90 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2005 č. j. 15 C 50/2004-44 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 21 Co 387/2005-67 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu