ECLI:CZ:US:2008:3.US.1381.08.1
sp. zn. III. ÚS 1381/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. V., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 3 To 173/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 3 T 142/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl, že se stěžovateli podle §59 odst. 3 tr. zákona započítává do zkušební doby v trvání 4 roků s dohledem, uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 7 To 281/2007, "část zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a to od 19. 5. 2005 do 17. 4. 2007" s tím, že "zkušební doba končí 9. 3. 2010". Rozhodnutí soud odůvodnil tak, že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 388/06 bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 7 To 5/2005 ve stěžovatelově věci, a krajský soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 7 To 281/2007.
Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl Krajský soud v Brně rovněž napadeným usnesením tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; podle jeho názoru jiné období, než od nabytí právní moci původního rozsudku (19. 2. 2005) do doby zrušení tohoto rozsudku Ústavním soudem (17. 4. 2007), nelze podle §59 odst. 3 tr. zákona započítat ani s ohledem na okolnost, na niž stěžovatel poukazoval, že nedošlo k výmazu původně uloženého trestu z rejstříku trestů.
V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že došlo-li rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 388/06) ke zrušení rozsudku vydaného v jeho trestní věci, měl být z rejstříku trestů vymazán zrušeným rozsudkem uložený trest. Provedení aktualizace zápisu však rejstřík odmítl s tím, že tak může učinit pouze z podnětu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, a sám nemá ani možnost uložit soudu, aby provedení výmazu inicioval. Vzhledem k tomu, že předseda senátu soudu prvního stupně pokyn směřující k výmazu z rejstříku trestů nedal, bylo na něj nadále hleděno, jako by byl odsouzen, ačkoliv již 17. 4. 2007 byl odsuzující rozsudek zrušen. V důsledku toho v dané době nemohl příslušným státním institucím dokladovat svou bezúhonnost, a byl tak vyloučen z konkrétních funkcí a povolání, které měl v úmyslu vykonávat. Započtením jen části vykonané zkušební doby dochází podle názoru stěžovatele k "duplicitnímu" potrestání, neboť zkušební doba se tím posunuje až k termínu 9. 3. 2010, tedy o téměř celý rok navíc oproti původnímu trestu, což pokládá za rozporné se základními zásadami trestního řízení, jakož i účelem trestu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují pravidla zápočtu doby, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek (ve smyslu §59 odst. 3 tr. zákona), nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podle §59 odst. 3 tr. zákona platí, že doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek. Podle §59 odst. 1 tr. zákona počíná zkušební doba právní mocí rozsudku.
Je samozřejmé, že není-li zde pravomocný odsuzující rozsudek, ani zkušební doba neběží, což však - přísně vzato - je způsobilé se prosadit i v případě, že zde takový rozsudek původně byl, avšak později byl odstraněn. Jen proto, aby byl tento zpětný účinek vyloučen (pro celou dobu od právní moci původně odsuzujícího rozsudku), zakotvuje ustanovení §59 odst. 3 tr. zákona zvláštní režim, odsouzenému příznivější, totiž zápočtu původně stanovené zkušební doby (za podmínek tam uvedených) do zkušební doby stanovené odsuzujícím rozsudkem následným. Může však logicky jít jen o tu její část, kdy původně stanovená doba běžela, a tak tomu přestává být v okamžiku, kdy byl rozsudek původní zrušen, neboť poté zde již stav pravomocného odsouzení není vůbec. Dobrodiní zápočtu v mezidobí od zrušení předchozího pravomocného rozsudek, kterým byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, do právní moci nového odsuzujícího rozsudku se tedy uplatnit nemůže, jelikož zkušební doba v tomto časovém úseku neplynula (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 7. 1979 sp. zn. 6 Tz 31/79, publikované in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1980). Lze dodat, že po tuto dobu, kdy nebyl pravomocně odsouzen, se stěžovatel nemusel podrobovat "omezením a přiměřeným povinnostem" (§59 odst. 2 tr. zákona), a i proto nemůže být považována za zákonné plynutí zkušební doby.
Pro ústavněprávní přezkum je podstatné, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Se zřetelem k výše dovozenému je zjevné, že obecné soudy se těmto požadavkům nezpronevěřily.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
K námitce, že v době od zrušení původního rozsudku nálezem Ústavního soudu do okamžiku vydání nového odsuzujícího rozsudku, bylo původní odsouzení zaznamenáno v rejstříku trestů, Ústavní soud nepřihlížel, neboť - byť by mohlo jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) - se stěžovatel v tomto směru zásahu Ústavního soudu nedovolal. I kdyby tak učinil, byla by jeho stížnost jednak zřejmě opožděná (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), jednak by jejímu úspěchu překážela již sama skutečnost, že tvrzený zásah byl již ukončen (období stěžovatelem tvrzeného nepatřičného záznamu v rejstříku trestů bylo uzavřeno).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu