ECLI:CZ:US:2008:3.US.1383.08.1
sp. zn. III. ÚS 1383/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Gr., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008 č. j. 96 Nc 2106/2007-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedené rozhodnutí obecného soudu. Stěžovatel má za to, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložené fotokopie napadeného rozhodnutí se podává, že exekutor pověřený v exekučním řízení vydal dne 14. 3. 2008 pod č. j. 107 EX 389/07-45 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému stěžovatel (oprávněný v exekučním řízení) podal včas námitky dle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Městský soud v Brně o námitkách rozhodl napadeným usnesením tak, že příkaz k úhradě změnil - uložil povinné nahradit oprávněnému (stěžovateli) náklady ve výši 5 400,- Kč.
V ústavní stížnosti, stejně jako u městského soudu, stěžovatel namítal, že při určování odměny advokáta nelze §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. interpretovat tak, že v exekučním řízení není přihlédnuto k celkovému vymáhanému plnění (naopak je nutno přihlédnout i k úrokům a náhradě nákladů nalézacího řízení). Dle stěžovatele měl soud odměnu určit nikoliv dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, podle jehož §8 odst. 1 se přihlíží i k příslušenství. Stěžovatel má za to, že soud jej svým postupem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. znevýhodnil, když svému advokátu má platit odměnu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (kde se přihlíží k příslušenství). Má rovněž za to, že tímto postupem soud způsobil nerovnost mezi advokátem a exekutorem, neboť pro určení odměny exekutora neplatí omezení ve smyslu §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatel znovu rovněž brojil proti nepřiznání odměny za jeden úkon právní služby - částečné zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce.
Nově stěžovatel namítl, že usnesení městského soudu je zmatečné stran přiznání jednoho úkonu právní služby - námitky proti exekučnímu příkazu. Stěžovatel má za to, že mu soud za uvedený úkon právní služby uznal tzv. režijní paušál, avšak samotný úkon právní služby nezohlednil.
Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že námitkové řízení před soudem je jednostupňové (odvolání je nepřípustné), jakož i v délce doby uběhnuvší mezi jím podanými námitkami proti příkazu k úhradě a vydáním napadeného usnesení (spatřuje porušení §88 odst. 3 exekučního řádu).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavněprávní dimenze tato otázka může dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Pokud jde o opětovné dvě námitky stěžovatele ohledně nepřihlédnutí k příslušenství při určení odměny advokáta (jak samotná aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., tak konkrétně interpretace jejího §3 odst. 3), a ohledně neuznání jednoho úkonu právní služby – částečného zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, těmito námitkami se dostatečně zabýval již městský soud. Ústavní soud proto po stránce „jednoduchého“ práva a jeho výkladu odkazuje na napadené usnesení. Městský soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a svůj úsudek i závěry srozumitelně a dostatečně odůvodnil v napadeném usnesení. Ústavní soud neshledal v interpretaci a aplikaci „jednoduchého“ práva městským soudem libovůli ani vybočení z ústavních kautel, které by opodstatnily zásah Ústavního soudu. Pokud jde o polemiku stěžovatele stran (ne)zohlednění příslušenství, jeví se navíc, že stěžovatel v podstatě polemizuje se samotnými ustanoveními právních předpisů (vyhlášek), která však neposkytují možnost interpretačních variant.
Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nepovažuje závěr a odůvodnění městského soudu o přiznání jednoho úkonu právní služby – námitek proti exekučnímu příkazu za zmatečné. Rovněž zde postačí odkázat na řádné odůvodnění napadeného usnesení a pro úplnost v rovině „jednoduchého“ práva stěžovatele upozornit na §2 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výhradám stěžovatele proti jednoinstančnosti soudního řízení a délce řízení, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, o kterých bylo řádně rozhodnuto nezávislým a nestranným soudem; ve věci došlo k naplnění práva na spravedlivý proces. Ústavní pořádek přitom nezaručuje právo na odvolání či dovolání; stěžovatel navíc opakoval pouze námitky, s kterými se již řádně vypořádal prvostupňový soud. V případě námitky o délce řízení s odkazem na §88 odst. 3 exekučního řádu Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel neuvedl a nekonkretizoval, v čem měly průtahy spočívat (jaká doba). Přesto však musí Ústavní soud takovou námitku odmítnout, neboť z napadeného usnesení vyplývá, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán dne 14. 3. 2008 a napadené usnesení bylo vydáno dne 14. 4. 2008. Ze lhůt stanovených v §88 odst. 3 exekučního řádu, jakož i z faktu, že příkaz k úhradě byl ještě (v mezidobí) doručován, rozhodně vyplývá, že v dané věci nedošlo k průtahům, kterými by bylo porušeno stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu