ECLI:CZ:US:2008:3.US.1409.08.1
sp. zn. III. ÚS 1409/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008 č. j. 10 To 109/2008-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 5, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2007 č. j. 0 Nt 971/2006-52 bylo rozhodnuto, že dle §340b odst. 1 tr. řádu za použití §45a odst. 4 tr. zákona se stěžovateli přeměňuje 373 nevykonaných hodin trestu obecně prospěšných prací, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. 3 T 47/2006 v celkové výměře 400 hodin, na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 187 dnů.
Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení krajský soud dle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl jako opožděnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal, že od května roku 2007 bydlí v Jaroměři - Josefově, v ulici Tyršova 150, nikoli v obci Šestajovice, kam mu bylo doručováno usnesení soudu prvního stupně o přeměně trestu, a rozvedl, že se tak stalo z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu, a proto na adresu (již uvedl jako adresu pro doručování) se nemohl ani dostavit k vyzvednutí uložené zásilky. Uplatnění fikce doručení je za této situace podle stěžovatele "nepřípustným právním formalismem", a tím i porušením práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo znemožněno (z důvodu uplynutí lhůty k stížnosti) dosíci věcného přezkumu jím napadeného rozhodnutí; stěžovatel je rovněž přesvědčen, že ustanovení §64 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s právy, zaručenými ústavním pořádkem. V ústavní stížnosti též dodal, že jeho zdravotní stav vylučoval těžkou fyzickou námahu, a jen proto nebyl schopen zbytek trestu obecně prospěšných prací vykonat; předpoklady přeměny původně uloženého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody proto podle jeho názoru nebyly naplněny, a naopak ve smyslu ustanovení §340a tr. řádu bylo namístě od zbytku trestu upustit.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda stížnostním soudem podaný výklad a aplikace ustanovení §148 odst. 1 písm. b), §64 odst. 2 tr. řádu nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli.
Institut "fikce" doručení, zakotvený v §64 odst. 2 tr. řádu, je totiž - hodnoceno v obecné rovině - ústavně konformní součástí právního řádu. Je pojímán jakožto akceptovatelný výraz střetu (vyvážení) požadavku přiměřené rychlosti (efektivnosti) soudního řízení na straně jedné, a na straně druhé postulátů, směřujících k dosažení objektivizované základny jeho předmětu, ve snaze přiblížit se k procedurálně i věcně korektnímu rozhodnutí. Možnost náhradního doručení zásilky se současně opírá i o předpoklad adresátem zásilky vnímané povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, jak je vyjádřena v obecném právním principu vigilantibus iura.
Právě povinnosti "aktivně dbát o ochranu svých práv" stěžovatel nedostál. Jak je patrné z odůvodnění ústavní stížnosti, jemuž stěžovatel neoponuje, stěžovateli bylo opakovaně doručováno již předvolání k veřejnému zasedání, a k němu se nedostavoval (ve všech případech) ani když jeho termín vzal na vědomí (tak tomu bylo i případě veřejného zasedání - 5. 12. 2007 - při němž bylo vydáno usnesení o přeměně trestu obecně prospěšných prací). Dne 22. 10. 2007, kdy vzal na vědomí termín odročeného veřejného zasedání, stěžovatel sdělil, že "asi půl roku bydlí na adrese Šestajovice 44, a že na té adrese bude zásilky přebírat". Jestliže "k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu", jak stěžovatel uvádí, došlo ke konci listopadu 2007 (resp. začátku prosince téhož roku), měl nepochybně dostatek příležitosti o tom informovat soud, zejména šlo-li o přítomnost u veřejného zasedání dne 5. 12. 2007. Nelze proto jakkoli vytýkat soudu, že za této situace dotčené rozhodnutí zasílal stěžovateli na adresu, kterou mu sám pro tyto účely oznámil. S ohledem na povahu zásilky se pak opodstatněně uplatnil režim doručení, zakotvený v §64 odst. 2 tr. řádu pro případ, že si adresát zásilku do deseti dnů od jejího uložení nevyzvedl, a to bez ohledu na okolnost, zda se na adrese doručení zdržoval (§64 odst. 2, in fine, tr. řádu). O "nepřípustný právní formalizmus", jak se domnívá stěžovatel, tudíž nejde.
Jelikož si stěžovatel zásilku obsahující rozhodnutí soudu prvního stupně v úložní době nevyzvedl, rozhodnutí nabylo dnem 16. 1. 2008 právní moci, a podal-li stěžovatel stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně až 16. 3. 2008, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty (§143 odst. 1 tr. řádu); proto v rozhodnutí, jímž stížnostní soud stěžovatelovu stížnost zamítl jako opožděnou, porušení ústavně zaručených práv spatřovat nelze.
Stěžovatelovými námitkami směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně o přeměně trestu se Ústavní soud nezabýval, neboť toto usnesení stěžovatel ústavní stížností nenapadl, a s ohledem na nedostatek podmínky vyčerpání opravných prostředků ani napadnout nemohl.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu