ECLI:CZ:US:2008:3.US.1495.07.1
sp. zn. III. ÚS 1495/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Musorgského 1, Brno 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2007 č. j. 17 Co 146/2004-77 a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. srpna 2003 č. j. 7 C 28/99-56, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, kterými podle jeho názoru byla porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z článku 96 odst. 1 Ústavy a z článku 36 odst. 1 a z článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž mělo rovněž dojít k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy odmítly provést jím navržené důkazy, přičemž při hodnocení důkazů porušily zásadu uvedenou v ustanovení §132 o. s. ř. Závady v dokazování jsou tak údajně příčinou toho, že v projednávané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným v průběhu řízení a právními závěry obou soudů, prezentovanými v napadených rozhodnutích.
K první skupině námitek, tj. k neprovedeným důkazům, stěžovatel uvádí, že při rozhodování v pravomocně skončené věci bylo nezbytné provést důkaz spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. E 281/97 a dále důkaz čestným prohlášením M. Z., který byl obeznámen se situací v domě č. 565. Dále měl být těmito soudy k prokázání skutkového stavu proveden důkaz výslechem jím navržených svědků K. F. a V. J. i obsahem trestního spisu sp. zn. 1 T 471/98, z něhož by bylo prokázáno, že trestní řízení vedené proti žalovanému a jeho synovi bylo zastaveno jen z důvodu amnestie prezidenta republiky.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 8. 2003 č. j. 7 C 28/99-56 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaný A. P. byl povinen zaplatit stěžovateli (v dřívějším řízení v postavení žalobce) částku 111 952,60 Kč se 17% úrokem od 13. 1. 1997 do zaplacení (výrok I.).
Důvodem žaloby stěžovatele byla náhrada škody spočívající jednak v ušlém zisku za pronájem nemovitosti - domu č. 565 ve Stráni (dále jen "předmětný dům") ve výši cca 100 000,- Kč, jednak v majetkové škodě asi 9 000,- Kč vzniklé odcizením věcí z předmětného domu a vynaložením nákladů na vypracování znaleckého posudku, kterým byly tyto odcizené věci oceněny.
Z ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2007 č. j. 17 Co 146/2004-77 se zjišťuje, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen (výrok I.).
Odvolací soud postupoval v řízení o podaném opravném prostředku podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. 3. 2005 a konstatoval, že odvolací důvody stěžovatelem v odvolání vymezené lze podřadit pod ustanovení §205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř.
Nalézací a odvolací soud opřely svá rozhodnutí o zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 1996 č. j. 5 C 283/92-41 bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn výlučně užívat nebytové prostory na půdě předmětného domu o rozloze cca 26,4 m2 a společně se žalovaným jako dalším spoluvlastníkem je oprávněn užívat nákladní výtah a provozní schodiště z přízemí domu k nebytovým prostorám. Stěžovatel uzavřel k označeným nebytovým prostorám nájemní smlouvu na období od 23. 1. 1997 do 21. 12. 1998 za sjednanou cenu 52 840,- Kč za rok. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že jediný vchod do pronajatých nebytových prostor z dvorního traktu domu byl údajně žalovaným uzamčen, a proto nemohl být pronájem realizován. Stěžovatel se domáhal po žalovaném splnění uložené povinnosti cestou trestního oznámení a výkonu rozhodnutí.
Z obsahu trestního spisu sp. zn. 1 T 471/98 oba obecné soudy zjistily, že usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 1998 č. j. ČVS: OVV-595/1998 bylo žalovanému a jeho synovi sděleno obvinění z trestného činu neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§249a odst. 2 trestního zákona), kterého se měli dopustit tím, že nejméně v době od 21. 2. 1998 společně neoprávněně bránili stěžovateli v přístupu k jím výlučně užívaným nebytovým prostorám v předmětném domě. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 7. 1999 č. j. 1 T 471/98-94 byli podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu žalovaný se svým synem zproštěni obžaloby, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali.
Ve vztahu k důkazním návrhům stěžovatele, uplatněným v občanskoprávním řízení, nalézací i odvolací soud konstatovaly, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný, resp. jeho syn dopustili nějakého protiprávního úkonu, kterým by bránili výlučnému užívání nebytových prostor stěžovatelem. Svědci J., F. či čestné prohlášení svědka Z. podle názoru nalézacího a odvolacího soudu jen potvrzují soudem nezpochybněnou skutečnost, že k zamčení dveří a jejich "zapření" došlo pouze jednou, přičemž původce tohoto jednání zjištěn nebyl.
V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil tvrzeného protiprávního jednání či porušení právní povinnosti jako jednoho z předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti. Proto nemohlo být ani po právu rozhodnuto, že by žalovaný způsobil stěžovateli škodu spočívající v ušlém zisku či věcné škodě, a to ve stěžovatelem vyčíslené výši.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozsudkům obou obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti souhlasí s názorem Ústavního soudu prezentovaným v celé řadě jeho rozhodnutí, že Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, pokud tyto soudy při své jinak nezávislé činnosti respektují kautely hlavy páté Listiny, současně však tvrdí, že oba obecné soudy jak ve svém rozhodování, tak i v řízení, které mu předcházelo, tyto kautely porušily.
Tento závěr však, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, vybudoval stěžovatel na vlastním hodnocení jak soudem provedených důkazů, tak i skutečností, které předmětem dokazování těchto soudů nebyly, neboť by jako nadbytečné na zjištěném skutkovém stavu věci nic zásadního nemohly změnit. Tento odlišný náhled stěžovatele na zjištěný skutkový stav věci i z něj vyvozený právní názor sám o sobě nezakládá opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti jím použité ústavněprávní argumentace.
V projednávané věci stěžovatel dovozuje porušení principu rovnosti účastníků řízení v několikrát zdůrazňované okolnosti, že obecné soudy se ve sporu přiklonily na stranu "několikrát soudně trestaného žalovaného a to v neprospěch zcela bezúhonného, nikdy netrestaného ani přestupkově nestíhaného stěžovatele".
Ke směřování této argumentaci je nutné připomenout, že v českém právním řádu je soud ve smyslu ustanovení §135 o. s. ř. v občanskoprávním řízení vázán (v dané věci jen) odsuzujícím výrokem trestního rozsudku (výrokem o vině). Jak již konstatovaly ve svých odůvodněních oba obecné soudy, žalovanému (ani jeho synovi) v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 471/98 nebyla pravomocně prokázána vina ze spáchání trestného činu; proto nelze jen z toho, že proti nim bylo vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru, dovozovat existenci protiprávního úkonu žalovaného, který by měl za následek vznik žalované škody.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva a svobody tím, že neprovedly jím v ústavní stížnosti uvedené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že ze zásad občanskoprávního řízení nevyplývá obecně povinnost provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, soud je však povinen ve svém rozhodnutí jejich neprovedení odůvodnit, tedy vysvětlit, z jakého důvodu jejich provedení považoval za nadbytečné.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy, zejména soud odvolací, touto otázkou zabývaly a podrobně a logicky vysvětlily, proč těmto důkazním návrhům nevyhověly. Je totiž zcela v kompetenci obecných soudů posoudit, zda z důkazů do této doby provedených je možné či nikoli v posuzované věci bezpečně usoudit na úplně a správně zjištěný skutkový stav věci. V takovém postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či porušení práv účastníka řízení.
V ústavní stížnosti je rovněž tvrzena údajná svévole při hodnocení důkazů, tj. vady důkazního řízení mající na následek, že v rozhodnutích soudů jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud v projednávané věci však takové ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů neshledal. Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž z jejich odůvodnění je zřejmé, jaké důkazy provedly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily i jaké právní závěry k nim přiřadily. Odvolací soud v plném rozsahu reagoval na odvolací námitky stěžovatele a ve svém rozhodnutí se s nimi řádně vypořádal. Proto jejich postup nelze hodnotit jako extrémní vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na proces dokazování (§132 o. s. ř.).
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu