ECLI:CZ:US:2008:3.US.1504.08.1
sp. zn. III. ÚS 1504/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. arch. L. D´A. a Ing. arch. L. S., obou zastoupených Mgr. Emílií Popovičovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 3, proti zásahu orgánu veřejné moci způsobenému rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 192/2001 ze dne 20. 7. 2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 189,190/2006 ze dne 28. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a 90 Ústavy ČR, jakož i práv zaručovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny, z důvodů obšírně v ústavní stížnosti rozvedených, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, která ve vztahu k sobě považují za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, jehož účastníky stěžovatelé nebyli. Uvedené řízení bylo zahájeno k žalobě L. P. domáhající se vrácení daru, směřující proti jejímu tehdy ještě manželovi J. P. o určení vlastnictví k nemovitostem, a to včetně bytové jednotky č. 241/8 a podílu na společných částech předmětného domu, vlastnictví k nimž v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelé (kteří také vlastníky dalších bytových jednotek označují ve stížnosti jako vedlejší účastníky). Žalobě L. P. bylo shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 vyhověno. Poté, co soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §630 občanského zákoníku pro vrácení daru žalovaným jsou v daném případě splněny, bylo určeno, že vlastníkem označených nemovitostí včetně vyjmenovaných bytových jednotek (které svým prohlášením vymezil žalovaný) je L. P. a žalovanému byla stanovena povinnost žalobkyni je vydat. Odvolací soud pak uvedený rozsudek soudu I. stupně, ve znění opravných a doplňujících usnesení, jako věcně správný shora označeným rozhodnutím potvrdil.
Stěžovatelé, kteří, jak shora uvedeno, nebyli účastníky uvedeného řízení, v ústavní stížnosti tvrdí, že tato rozhodnutí - o nichž se podle svého tvrzení dověděli teprve 10. 6. 2008 - představují vůči nim, na něž J. P. převedl smlouvou ze dne 29. 8. 2001 vlastnictví k jedné z bytových jednotek a k odpovídajícímu podílu na společných částech budovy a pozemku, tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
Ústavní soud ve své dřívější judikatuře, na níž se odvolávají i stěžovatelé - rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 30/95, II. ÚS 15/95 (skutkově však nejde o zcela srovnatelné věci, neboť se jednalo o následnou soudní kontrolu voleb, přičemž v řízení bylo aplikováno neústavní ustanovení §200l odst. 2 o. s. ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb.) - sice připustil, že tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci může být i soudní rozhodnutí, a to v poměru k těm, kteří nebyli účastníky předcházejícího řízení, nicméně v takových případech třeba trvat na tom, že k tomu, aby soudnímu rozhodnutí bylo možno přiznat povahu jiného zásahu do ústavně zaručených práv ve vztahu k subjektům, kteří nebyli účastníky řízení, je nezbytně nutné naplnění podmínky, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Právě podmínka vyčerpání všech možností, které stěžovatelům právní řád poskytuje, v posuzovaném případě splněna není. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnictví, a to i k nemovitosti, v poměru k níž mělo podle stěžovatelů dojít k porušení jejich vlastnického práva, šlo však o spor mezi tehdy označenými účastníky řízení, žalobkyní a žalobcem - bývalými manžely - o vrácení daru. Stěžovatelé ve svých úvahách, vedoucích k závěru, že uvedenými rozhodnutími došlo nezvratně k zásahu do jejich ústavně zaručených vlastnických práv a práva na soudní ochranu, pomíjí, že účinky materiální právní moci soudního výroku rozsudku jsou vymezeny hranicemi jeho subjektivní závaznosti. Ta je vymezena ustanovením §159a o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je zásadně závazný jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vyhlášen. Pouze v případech stanovených zákonem je závazný také pro další osoby v zákoně uvedené anebo pro každého. Ze shora uvedeného popisu dané věci je však patrno, že v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nešlo ani o rozhodování o osobním stavu ani o věcech, na něž dopadá odstavec 2 uvedeného ustanovení, a tudíž pravomocné výroky napadených rozhodnutí - a to i vzdor tomu, že v průběhu řízení se soud, kromě naplnění podmínek ustanovení §630 občanského zákoníku, zabýval i otázkou platnosti dispozice žalovaného s předmětnou bytovou jednotkou - jsou závazné pouze pro tehdejší žalobkyni a žalovaného. V této souvislosti možno odkázat i na komentářovou literaturu, podle níž "ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto; uvedené platí též ve vztahu k rozhodnutím, která se týkají práv k nemovitostem, včetně práva vlastnického" (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád, komentář - I. díl , 7. vydání , C. H. Beck, 1994 str. 735).
Z uvedeného je patrno, že stěžovatelé mají další možnosti poskytované právním řádem k ochraně svých práv, jež zatím, alespoň to z obsahu jejich ústavní stížnosti není patrno, nevyužili. Proto byla jejich ústavní stížnost z uvedených důvodů jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Důvody aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, kteréžto ustanovení je třeba - vzhledem k jeho povaze jako výjimky z pravidla - interpretovat zužujícím způsobem, Ústavní soud v posuzovaném případě, s odkazem na svou dosavadní judikaturu (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 193/94, II. ÚS 15/95, Pl. ÚS 15/96 a řada dalších), pro absenci podstatného přesahu významu ústavní stížnosti vlastních zájmů stěžovatelů, neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Pavel Holländer
soudce zpravodaj