ECLI:CZ:US:2008:3.US.1508.07.1
sp. zn. III. ÚS 1508/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. L., zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem v Praze, Ostrovského 3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 6. 2004 č. j. 26 Cdo 246/2004-92 a ze dne 21. 3. 2007 č. j. 26 Cdo 1766/2006-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. 13 Co 282/2005-184 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2005 č. j. 18 C 139/2004-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 13. 6. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byly rozhodnutími porušeny čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí obecných soudů ve věci zpřístupnění bytu stěžovatelce zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatelka podala žalobu (datována 26. 10. 1998), kterou se domáhala zpřístupnění bytu 4+1. Žalovaná v řízení namítala neplatnost vzniku nájemního práva stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2002 č. j. 23 C 296/98-32 žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatelce platně vzniklo a nadále trvá nájemní právo (dříve právo užívací) - rozhodnutím z roku 1977 o přidělení bytu vzniklo stěžovatelce užívací právo k bytu 2+1, a rozhodnutím z roku 1983 o povolení sloučení bytů se stěžovatelka stala uživatelkou bytu 4+1. Uvedl, že stěžovatelce bylo v roce 1996 nařízeno dle stavebního zákona (dočasné) vyklizení bytu za účelem nutných stavebních úprav z důvodu ochrany života a zdraví; 14. 7. 1998 bylo kolaudačním rozhodnutím povoleno užívání stavby; ke změně tohoto kolaudovaného stavu nedošlo. Konstatoval, že poté žalovaná fakticky bránila stěžovatelce v návratu do bytu; žalovaná provedla po kolaudaci nepovolené stavební úpravy spočívající ve vybudování bytu 3+kk.
Žalovaná podala odvolání; Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 29. 5. 2003 č. j. 20 Co 199/2003-60 prvostupňový rozsudek potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že proti žalované již byl zahájen výkon rozhodnutí nařizujícího odstranění nepovolených stavebních úprav.
Žalovaná podala dovolání; uvedla, že ve výroku uvedený byt neexistuje, neboť v prostorách, kde se před rekonstrukcí nacházel jeden byt, existují v současnosti byty dva. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2004 č. j. 26 Cdo 246/2004-92 obě předchozí rozhodnutí zrušil. Uvedl, že stěžovatelce na základě rozhodnutí o přidělení bytu z roku 1977 vzniklo právo osobního užívání bytu 2+1. Následné rozhodnutí z roku 1983 o sloučení bytů nebylo rozhodnutím o přidělení bytu; na jeho základě nemohlo stěžovatelce vzniknout právo osobního užívání, přičemž rozhodnutím z roku 1977 o přidělení bytu 2+1 nemohlo stěžovatelce vzniknout právo osobního užívání bytu 4+1 (tedy nedošlo ani k transformaci na nájem v tomto rozsahu).
Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 18. 2. 2005 pod č. j. 18 C 139/2004-127 nový rozsudek, kterým (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) žalobu na zpřístupnění bytu 4+1 zamítl. Zamítl také eventuální návrh na zajištění náhradního bytu. Uvedl, že po 1. 1. 1992 (dosud) nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva, a ani do 1. 1. 1995 stěžovatelce nájemní právo nevzniklo, neboť ač zákon nevyžadoval písemnou formu, je u účastnic zřejmá absence vůle založit nový (nájemní) vztah.
Stěžovatelka podala odvolání a navrhla změnu žaloby tak, že se domáhala zpřístupnění bytu 2+1 (dle rozhodnutí z roku 1977). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2006 č. j. 13 Co 282/2005-184 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že (dle změněné žaloby) zamítl žalobu stěžovatelky na zpřístupnění bytu 2+1 (stěžovatelka se již nedomáhala zajištění náhradního bytu). Uvedl, že s ohledem na současný faktický stav je skutečnost, že stěžovatelce vzniklo právo užívání k bytu 2+1, které se transformovalo na právo nájmu, irelevantní. Nájemní právo zaniklo v důsledku zániku předmětu nájmu, když ve stavbě se nenachází byt 2+1 ani 4+1 (není přitom rozhodné, zda stavební úpravy byly povoleny či nikoliv), tedy jakékoliv rozhodnutí o zpřístupnění bytu by bylo materiálně nevykonatelné.
Stěžovatelka podala dovolání, ve kterém namítla, že pod pojem "zničení věci" (předmětu nájmu) nelze zahrnout stav, kdy byl byt změněn v důsledku neoprávněných úprav, když v daném případě nedošlo k zániku bytu, nýbrž jen k jeho úpravám. Uvedla, že žalovaná své tvrzení o zániku bytu neprokázala. Znovu poukázala na rozhodnutí stavebního úřadu nařizující odstranění úprav. Nejvyšší soud dovolání rozsudkem ze dne 21. 3. 2007 č. j. 26 Cdo 1766/2006-208 zamítl pro neopodstatněnost dovolacích důvodů, když se ztotožnil se závěry odvolacího soudu; navíc uvedl, že zánik předmětu nájmu vyplývá mimo jiné také z rozhodnutí stavebního úřadu nařizujícího odstranění stavebních úprav, které konstatuje vznik bytu 3+kk.
V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala postup řízení před obecnými soudy. Namítla, že ačkoliv soudy postavily svůj závěr na zničení předmětu nájmu, fakticky byl stav takový, že daný prostor (obvod předmětného bytu) byl snadno identifikovatelný, protože jej ohraničují samotné obvodové zdi domu a nezměněná zeď schodiště. Porušení principu spravedlivého procesu spatřuje v tom, že nezákonný postup jednoho z účastníků řízení (žalované) vedl ke znemožnění řádného uplatnění práva druhého z účastníků (stěžovatelky); skutečnost, že správní orgány nebyly schopny zastavit nepovolené stavební úpravy, nemůže být přičítána k tíži stěžovatelky; soudní rozhodnutí legalizovala protiprávní jednání (původní) žalované; soudy neposkytly ochranu právu stěžovatelky, které jí na počátku soudního řízení svědčilo.
Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Stěžovatelka zpochybnila závěry soudů o zániku předmětu nájmu, když charakterizovala bytový prostor obvodovými zdmi domu a zdí schodiště. V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by závěr soudů o zániku předmětu nájmu (vymezeného prostoru - bytu) byl v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a že by tento závěr z provedeného dokazování nevyplýval. Soudy také svůj závěr řádně a dostatečně odůvodnily, a to i poukazem na judikaturu v obdobných věcech (otázka stavebních úprav) a na příslušné důkazy (např. rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění nepovolených stavebních úprav); sama stěžovatelka ostatně již ve svém odvolání uvedla, že v daném prostoru neexistuje byt 2+1 ani 4+1.
Stěžovatelka tvrdila porušení práva na soudní ochranu a principu spravedlivého procesu.
Stěžovatelka namítla, že "soudy neposkytly ochranu jejímu právu, které jí na počátku soudního řízení svědčilo". Ústavní soud konstatuje ve vztahu k průběhu soudního řízení následující zjištění. Kolaudační rozhodnutí po nařízených (nutných) stavebních úpravách bylo vydáno 14. 7. 1998; již poté měla žalovaná povinnost umožnit stěžovatelce jako nájemkyni přístup do bytu. Žaloba stěžovatelky byla datována 26. 10. 1998 (tj. byla podána až po 3 měsících). Stěžovatelka navíc sama v ústavní stížnosti uvedla, že se po kolaudaci nemohla do bytu vrátit, neboť žalovaná začala protiprávně provádět rozsáhlé stavební úpravy (tedy úpravy započaly již po kolaudaci). Dne 6. 9. 1999 bylo vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o dodatečném povolení stavebních úprav spočívajících ve zřízení bytu 3+kk (toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno odvolacím správním orgánem dne 28. 2. 2000). Z uvedeného vyplývá, že necelý rok (10 měsíců) po podání žaloby stěžovatelky již byly nepovolené úpravy provedeny a žalovaná žádala o jejich dodatečné povolení. Z hlediska délky soudního řízení (ve vztahu k jeho výsledku - důvodu zamítnutí žaloby) tedy lze konstatovat, že přestože řízení před obecnými soudy trvalo od října 1998 do března 2007 (soudy nejdříve řešily nájemní právo stěžovatelky), předmět nájmu zanikl do 10 měsíců po podání žaloby. Již v této době tedy nastal důvod pozdějšího zamítnutí žaloby, tj. nastala nemožnost stěžovatelky domoci se přístupu do bytu (2+1), který byl předmětem nájmu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti však nebrojila proti průtahům soudů (v tom smyslu, že prvostupňový soud měl rozhodnout do 10 měsíců od podání žaloby), a neuvedla ani, že by se v průběhu soudních řízení proti příp. liknavosti soudů bránila zákonem umožněnými prostředky.
Stěžovatelka vznesla námitku, že jí "byla přičtena k tíži neschopnost správních orgánů zajistit zastavení nepovolených úprav" a že "soudy legalizovaly protiprávní jednání (původní) žalované". S těmito námitkami se Ústavní soud neztotožňuje. Obecné soudy rozhodovaly o žalobě na zpřístupnění konkrétního bytu dle nájemní smlouvy, a to podle zjištěného skutkového stavu. Rozhodovaly bez ohledu na výsledky správního řízení a neposuzovaly ani postup správních orgánů či správnost jejich rozhodnutí. Nelze tedy ani tvrdit, že by soudy stěžovatelce "přičetly k tíži neschopnost orgánů zastavit nepovolené úpravy". Totéž platí ve vztahu k námitce o "legalizaci nezákonného postupu žalované".
Pokud jde o (samotné) námitky stěžovatelky stran neschopnosti správních orgánů zajistit zastavení nepovolených stavebních úprav a stran nezákonnosti a zavrženíhodného jednání (původní) žalované, nutno uvést, že tyto nemají prostor v dané ústavní stížnosti požadující kasaci rozhodnutí obecných soudů, ale v případných řízeních o náhradě škody a nemajetkové újmy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu