ECLI:CZ:US:2008:3.US.1509.07.1
sp. zn. III. ÚS 1509/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice Teplice, příspěvkové organizace, se sídlem Duchcovská 53, 415 29 Teplice, IČ: 830526, právně zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem AK se sídlem Vlastina 23, 161 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007 č. j. 28 Co 331/2006-64 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2006 č. j. 8 C 170/2004-35, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. června 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007 č. j. 28 Co 331/2006-64, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2006 č. j. 8 C 170/2004-35. Podle tvrzení stěžovatelky ve věci jednající soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu, tak, jak ji má na mysli článek 4 ve spojení s článkem 79, článkem 90 a článkem 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka dále namítá, že ve věci jednající soudy rozhodly v rozporu s principy uvedenými v hlavě první a páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví zaplacení částky 681 956,- Kč s příslušenstvím, která odpovídala žalobkyní uplatněnému nároku na navýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči za 1. pololetí roku 2003 podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003 (dále jen "vyhláška č. 532/2002 Sb."). Uvedená částka byla vypočtena podle ust. §8 odst. 1 a odst. 3 citované vyhlášky, kde bylo stanoveno, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickým zařízením uvedeným v ust. §1 písm. a) a b) citované vyhlášky celkovou výši úhrady postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že žalovaná neprovedla navýšení úhrady o koeficient "K"= 0,7" v rozporu s ust. §8 odst. 1 a odst. 3 citované vyhlášky. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o snížení koeficientu "K" nemá oporu v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), neboť tento zmocňuje stanovit výši úhrad zdravotní péče v dohodovacím řízení nebo vyhláškou Ministerstva zdravotnictví, zákon ale neumožňuje individuální rozhodnutí ministerstva o výši jednotlivých úhrad zdravotních pojišťoven. Pro rozpor se zákonem č. 48/1997 Sb. není rozhodnutí o změně koeficientu "K" právním úkonem a nemůže mít tudíž právní účinky na výši závazků zdravotních pojišťoven stanovených vyhláškou.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2006 č. j. 8 C 170/2004-35 byla žaloba žalobkyně o zaplacení částky 681 956,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. června 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu pěti let s platností a účinností od 1. července 2001, na jejímž základě se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni provedenou zdravotní péči. V dodatku k této smlouvě ze dne 18. dubna 2003 se účastníci dohodli na podmínkách, způsobu, výši úhrady zdravotní péče v souladu s vyhláškou č. 532/2002 Sb.; podle bodu č. 5 tohoto dodatku účastníci dojednali, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickému zařízení celkovou výši úhrady postupem stanoveným v příloze č. 21 k vyhlášce č. 532/2002 Sb. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť Ministerstvo zdravotnictví v souladu s vyhláškou rozhodlo, že se koeficient "K" pro předmětné období stanovuje nulový. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007 č. j. 28 Co 331/2006-64 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalovaná neprovedení navýšení úhrady dle vyhlášky č. 532/2002 Sb. zdůvodňuje rozhodnutím ministryně zdravotnictví podle přílohy č. 21, bod 3, opravňujícím žalovanou neprovést navýšení úhrady. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodování ministerstva o výši úhrad jednotlivým zdravotním pojišťovnám je v rozporu s dikcí ust. §8 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 532/2002 Sb., zejména pak rozhodování ministerstva o navýšení úhrady zdravotní péče po termínu, který vyhláška stanoví pro uhrazení navýšení. Stěžovatelka je dále názoru, že rozhodování ministerstva nemá oporu v zákoně. Zákon č. 48/1997 Sb., zmocňuje stanovit výši úhrad zdravotní péče dohodovacím řízením a za podmínek stanovených zákonem též Ministerstvem zdravotnictví jím vydanou vyhláškou. Zákon neumožňuje individuální rozhodování ministerstva o úhradách jednotlivými zdravotními pojišťovnami. Již vůbec neumožňuje ministerstvu stanovit rozdílnou výši úhrad jednotlivými zdravotními pojišťovnami včetně případného navyšování či snižování úhrady za stejnou nebo srovnatelnou zdravotní péči. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že výše uvedená rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví a z nich vycházející rozhodnutí zdravotních pojišťoven neuhradit navýšení úhrady stanovené obecně závazným právním předpisem jsou v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb. Stěžovatelka je dále toho názoru, že již samotná příloha č. 21 vyhlášky, která ministerstvo opravňuje úpravou koeficientu "K" měnit navýšení úhrady, a tím i celkovou úhradu, je v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb., který ministerstvo opravňuje výši úhrad stanovit pouze vyhláškou a nikoli jinak.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nezabývaly vlastním rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví o koeficientu "K", jehož následky jsou předmětem sporu stran. Stěžovatelka uvádí, že v žalobě zpochybnila, zda rozhodnutí ministerstva má povahu platného právního úkonu. Protože zvláštní zákon nestanoví jinou procesní úpravu, mělo Ministerstvo zdravotnictví rozhodovat o právech a povinnostech právnických osob podle obecné úpravy dané zákonem č. 71/1967 Sb. Jelikož žalobkyně ani žalovaná nebyly podřízeny Ministerstvu zdravotnictví, nelze uplatnit ani rozhodování bez správního řízení podle ust. §2 uvedeného zákona. Stěžovatelka je toho názoru, že i kdyby v dopisech ministryně bylo možno spatřovat právní úkon, byl by neplatný pro vady formy a obsahu. Stěžovatelka dovozuje případnou neplatnost výše uvedeného právního úkonu i z toho, že zákon č. 48/1997 Sb., zmocňuje Ministerstvo zdravotnictví stanovit výši úhrad zdravotní péče jedině normativně, a to jím vydanou vyhláškou. Zákon neumožňuje individuální rozhodování ministerstva o úhradách jednotlivými zdravotními pojišťovnami a již vůbec neumožňuje ministerstvu stanovit rozdílnou výši úhrad jednotlivými zdravotními pojišťovnami včetně případného navyšování či snižování úhrady za stejnou nebo srovnatelnou zdravotní péči. Stěžovatelka zpochybňuje oprávnění ministerstva měnit koeficient "K", stanovený obecně závazným právním předpisem, něčím jiným, než obecně závazným právním předpisem. Stěžovatelka se domnívá, že i ministerstvo je vázáno platným obecně závazným právním předpisem a do jeho změny jiným právním předpisem nemůže zasahovat. Proto se stěžovatelka žalobou dovolávala platné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb., a v ní stanoveného koeficientu "K - 0,7" a navrhovala nepřihlížet k nicotným nebo neplatným právním úkonům, které jsou v rozporu jak s vyhláškou, tak se zákonem č. 48/1997 Sb.
Závěrem stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na článek 95 Ústavy, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nesplnily povinnost stanovenou jim citovaným článkem Ústavy ani nevyužily zde uvedeného souvisejícího oprávnění. Při posuzování právních skutečností se opřely o odvozené, sekundární prameny práva. Nejen že neposoudily jejich soulad s právními předpisy vyšší právní síly, ale naopak podzákonné právní úpravě daly přednost před ústavními principy a výše uvedenými zákony.
III.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů a z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily ústavní principy České republiky tím, že v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy při posuzování rozhodných právních skutečností pro souzenou věc, opřely svá rozhodnutí o sekundární prameny práva, aniž posoudily jejich soulad se zákony, jak jim to ukládá citované ustanovení a v důsledku toho porušily její právo na soudní ochranu tak, jak ji má na mysli článek 4 ve spojení s článkem 79, článkem 90 a článkem 95 odst. 2 Ústavy. Napadená rozhodnutí jsou tak prý v rozporu s principy uvedenými v hlavě první a páté Listiny.
S ohledem na výše uvedené však musí Ústavní soud připomenout, že ústavní stížnost nelze považovat za řádný ani mimořádný opravný prostředek proti jakémukoliv, byť i nesprávnému, pravomocnému rozhodnutí obecného soudu a své opodstatnění má pouze tam, kde došlo pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla navrhovatelka účastníkem, k porušení jejího základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (nález sp. zn. II. ÚS 44/93 dostupný na http://nalus.usoud.cz). V článku 4, článku 79, článku 90 a článku 95 Ústavy, na které konkrétně stěžovatelka odkazuje, nejsou zakotvena žádná ústavně zaručená základní práva, a proto ve vztahu k nim se nemůže na základě ústavní stížnosti domáhat ochrany svých individuálních práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušením ústavních principů zakotvených v citovaných ustanoveních Ústavy došlo k porušení práv zakotvených v hlavě první a páté Listiny, aniž blíže konkretizuje, která práva má na mysli. Z celkového obsahu podání lze dovodit, že má na mysli práva zakotvená v článku 4 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Dále mělo být porušeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Protože úkolem Ústavního soudu podle článku 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem Ústavní soud posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti, avšak takovéto porušení v projednávané věci neshledal.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky, na kterou stěžovatelka měla podle svého názoru nárok na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou ve znění dodatků upravujících toto plnění uzavřela se zdravotní pojišťovnou. Šlo o smluvní ujednání, podle kterého se smluvní strany dohodly, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší, než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení, zvýší zdravotní pojišťovna podle ust. §8 platného znění vyhlášky č. 532/2002 Sb. stěžovatelce celkovou výši úhrady vypočtenou postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce s tím, že takto stanovené navýšení bude realizováno do 30. listopadu 2003.
Z postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům vyplývá, že mu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry týkající se výkladu podústavních právních předpisů a nemůže přehodnocovat jejich skutkové závěry. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že výše citované ujednání je platné, mohl by Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o závěr, který by byl v extrémním rozporu se skutečnostmi, které soudy v rámci důkazního řízení zjistily. Tak tomu však v případě uvedené smlouvy není. Ostatně žaloba se opírala také o závěr, že ujednání je platné a spor byl o to, zda toto smluvní ujednání v sobě zahrnuje i srozumění s tím, co vyplývalo z přílohy č. 21 bodu 3, kde byla formulována možnost Ministerstva zdravotnictví změnit koeficient "K", podle kterého se navýšení mělo vypočítat v případě splnění stanovených podmínek. Závěr obecných soudů, že ujednání zahrnovalo i tuto možnost, není ve zřejmém rozporu se zjištěnými skutečnostmi, a tudíž se Ústavní soud již nemůže po této stránce přezkumem úvah obecných soudů zabývat.
Tím, že výše citovaná ustanovení obecně závazných předpisů byla co do obsahu pojata do smlouvy, stala se textová část obecně závazného předpisu součástí smluvního ujednání a je pak zcela irelevantní, zda tento předpis byl v této části platný či nikoli, neboť rozhodující je, že strany se na obsahu smlouvy v tomto smyslu shodly. Ujednání by bylo neplatné jen tehdy, kdyby zde byl nějaký zákonný důvod neplatnosti, např. neurčitost projevu vůle, rozpor s dobrými mravy či se zákonem, anebo pokud by např. v rámci abstraktní kontroly normy bylo předmětné ustanovení vyhlášky zrušeno, a tím by předpis přestal být platným. Pak by ovšem přestalo platit celé ujednání o navýšení, protože by se ztratil celý jeho smluvený obsah. Z tohoto pohledu je tedy mimo pochybnost, že Ministerstvo zdravotnictví bylo oprávněno na základě žádosti zdravotní pojišťovny změnit koeficient "K", pokud to bylo v zájmu její bilanční rovnováhy (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 614/07). Zda v konkrétním případě tato smluvená podmínka byla splněna, nebylo předmětem sporu, a tudíž se jí ani nemohly obecné soudy zabývat. Otázka platnosti vyhlášky č. 532/2002 Sb. stojí navíc mimo jakoukoliv možnost přezkumu, protože řízení, které ohledně ní bylo na návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zahájeno, Ústavní soud usnesením ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 53/03 odmítl.
Stěžovatelka dále namítá, že opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým bylo vyhověno žádosti Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a ostatních zdravotních pojišťoven a koeficient "K" byl snížen na nulu, je nulitním správním aktem, ke kterému soudy neměly přihlížet, protože nemělo náležitosti vyžadované tehdy platným správním řádem pro správní rozhodnutí. K posouzení této otázky se vyjádřil Nejvyšší soud ČR jako k otázce zásadního právního významu v obdobné věci téže stěžovatelky, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 782/2006, tak, že se neztotožnil se stanoviskem stěžovatelky. Ministerstvo zdravotnictví je ústřední orgán státní správy na úseku zdravotnictví, v jehož čele stojí ministr, a jemu přísluší rozhodovat o všech věcech resortu, které mu podle právních předpisů příslušejí. Jde-li o rozhodnutí, která jsou výkonem státní správy, nemusí mít žádnou formu, ledaže by ji předpis, podle kterého ministr správní pravomoc vykonává, předepisoval. V posuzovaném případě správní předpis, podle kterého Ministerstvo zdravotnictví rozhodovalo o žádosti zdravotních pojišťoven na snížení koeficientu "K", žádnou formu nevyžadoval, a proto mohlo být rozhodnuto jakoukoliv formou, tedy např. dopisem, jako se stalo v tomto konkrétním případě. Toto stanovisko Nejvyššího soudu ČR je zcela v souladu s ústavním pořádkem. Předmětné rozhodnutí nebylo individuálním správním aktem, ale rozhodnutím ústředního státního orgánu, jehož pravomoc vydat takové rozhodnutí se opírala o obecně závazný předpis. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že je to především Nejvyšší soud ČR, kterému přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu