ECLI:CZ:US:2008:3.US.1551.07.1
sp. zn. III. ÚS 1551/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. Č., B) J. P., C) Z. Č., D) T. Č., E) Z. Č., všichni právně zastoupeni JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem AK se sídlem Malinovského nám. 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007 č. j. 39 Co 275/2006-36, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 6. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 9. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007 č. j. 39 Co 275/2006-36, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jim jako dědicům nebyla vyplacena částka 22 500,- Kč přiznaná jejich právnímu předchůdci Z. Č. a namítají, že pokud oprávněná osoba řádně požádala o jednorázovou náhradu podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, a tato jí byla přiznána, je zcela v duchu tohoto předpisu a předpokládané vůle oprávněné osoby, aby již přiznaný konkrétní finanční nárok byl vyplacen dědicům oprávněné osoby, která zemřela dříve, než mohla peníze fyzicky převzít. Stěžovatelé Městskému soudu v Praze vytýkají, že v jejich právní věci nepostupoval ústavně konformním způsobem a svým nesprávným výkladem právního předpisu stěžovatelům odepřel jejich nárok. Tímto postupem, uvádějí stěžovatelé, se Městský soud v Praze dopustil přehnaného formalismu až libovůle, neboť jeho interpretace je v příkrém rozporu s obecnými principy spravedlnosti. Stěžovatelé namítají, že z žádného platného právního předpisu, tedy ani z ust. §579 odst. 2 občanského zákoníku nevyplývá, že jednorázové odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb., je právem osobnostním, a na stěžovatele tedy nepřešlo.
Podle názoru stěžovatelů v zákonem stanoveném rámci nepostupoval Městský soud v Praze ani pokud dospěl k závěru, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné. Tímto "výslovně protizákonným postupem", uvádějí stěžovatelé, jim byla odepřena možnost hájit jejich práva v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 140/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:
Právnímu předchůdci stěžovatelů panu Z. Č. byla rozhodnutím Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. 4. 2002 č. j. 401199 přiznána jednorázová finanční náhrada v celkové výši 22 500,- Kč. Uvedené rozhodnutí nebylo žadateli nikdy doručeno, neboť pan Z. Č. dne 4. 5. 2002 zemřel. V uvedeném rozhodní je obsaženo poučení, že proti tomuto rozhodnutí lze podat podle ust. §61 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") do 15 dnů ode dne jeho doručení rozklad ke zdejšímu úřadu. Rozhodnutí, kterým byla panu Z. Č. přiznána jednorázová finanční náhrada v celkové výši 22 500,- Kč, mu nebylo nikdy doručeno a nemohlo tak ani nabýt právní moci (viz ust. §52, ust. §55 a ust. §61 správního řádu). Okamžikem smrti pana Z. Č. správní řízení skončilo, neboť právo žádat o vyplacení jednorázové náhrady nepřechází na dědice oprávněných osob (ust. §3 citovaného nařízení vlády). Citované rozhodnutí tedy právní moci nikdy nenabylo a jednorázová finanční náhrada nebyla nikomu vyplacena.
Stěžovatelé se žalobou ze dne 31. 5. 2005 domáhali proti žalované České republice - Ministerstvu obrany ČR zaplacení částky 22.500,- Kč se zdůvodněním, že jsou dědici zemřelého Z. Č. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2006 č. j. 14 C 140/2005-24 bylo žalobě vyhověno a žalované bylo také uloženo zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. 39 Co 275/2006-36 změnil prvoinstanční rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl; právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice zjistil správně skutkový stav, avšak pochybil při právním posouzení věci. Pokud jde o námitku uplatněnou v odvolání, že právo na vyplacení jednorázové finanční náhrady přiznané Ministerstvem obrany ČR nepřechází na dědice, pak v tomto směru dospěl odvolací soud k jinému závěru než soud prvního stupně, a sice, že vzhledem k tomu, že vládní nařízení č. 102/2002 Sb. výslovně odškodňuje pouze oprávněné osoby v oblasti zdravotní, jedná se o právo osobnostní, které stejně jako právo na bolestné či ztížení společenského uplatnění nepřechází na dědice (ust. §579 odst. 2 občanského zákoníku, R 51/75). Z těchto důvodů, uvedl odvolací soud, dědici po zemřelém Z. Č. nejsou k podání žaloby aktivně legitimováni, neboť osobnostní právo na jednorázové odškodnění v oblasti zdravotní na ně nepřešlo.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §579 odst. 2 obč. zákoníku "smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění".
Podle ust. §1 odst. 1 nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, mají takové osoby nárok na poskytnutí jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti zdravotní. Podle ust. §3 citovaného nařízení vlády právo žádat o vyplacení jednorázové náhrady nepřechází na dědice oprávněných osob.
Výklad, k němuž dospěl Městský soud v Praze v rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, že totiž právo na odškodnění, zakotvené v nařízení vlády č. 102/2002 Sb., nemá povahu práva majetkového, přecházejícího na dědice (jako by tomu bylo, pokud by se nárok opíral o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nelze označit za protiústavní.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají, že postupem Městského soudu v Praze jim byla odepřena možnost hájit svá práva v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR, neboť odvolací soud nepřipustil proti rozhodnutí v právní věci stěžovatelů dovolání.
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V souzené věci se stěžovatelé společnou žalobou domáhali toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců (stěžovatelů) částku 5 625,- Kč. Každý ze žalobců se tedy domáhal zaplacení částky, která nepřevyšuje, resp. ani nedosahuje 20 000,- Kč. Přípustnost dovolání podle cit. ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je totiž třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000,- Kč (SJ 55/2000).
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu