ECLI:CZ:US:2008:3.US.1593.08.1
sp. zn. III. ÚS 1593/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008 č. j. 1 Co 41/2008-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 6. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008 č. j. 1 Co 41/2008-18, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007 č. j. 32 C 194/2007-10, a který stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků s tím, že jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (§138 odst. 1 občanského soudního řádu).
V této ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se svou žalobou ze dne 19. 9. 2007 na ochranu osobnosti, podanou proti České republice - Vězeňské službě, domáhal zaplacení částky 10 milionů Kč coby spravedlivého zadostiučinění a písemné omluvy. Svůj nárok odůvodňoval tím, že věznice, kde se toho času nalézal, mu svými organizačními pochybeními narušovala právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podal návrh na osvobození od soudních poplatků, jemuž nebylo výše označenými soudními rozhodnutími vyhověno.
Soudu prvního stupně pak stěžovatel vytýká, že jej náležitě nepoučil, že jím uplatněný nárok není v souladu s hmotným právem, a v této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92. Jak dále stěžovatel tvrdí, soudy obou stupňů měly pochybit při výkladu zákona, protože se nezabývaly konkrétními okolnostmi daného případu a předjímaly meritorní rozhodnutí. Tímto postupem mu znemožnily domáhat se svého práva před soudem, protože mu jeho finanční situace nedovoluje uhradit soudní poplatek. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že k porušení jeho práva na obhajobu mělo dojít v několika trestních řízeních, a to tím, že bylo jeho obhájci sděleno, že se ve věznici nenachází, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo. Vzhledem k závažnosti daného pochybení není možné jeho postup označit za zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podmínky, za jakých lze realizovat ústavně zaručené právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, stanovuje zákon (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Takový "prováděcí" zákon ovšem nesmí zasáhnout do samotné podstaty daného práva. V ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by se tak stalo, a tedy v dané skutečnosti porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny nespatřuje; z jejího obsahu je patrno, že stěžovatel (pouze) pokládá interpretaci a aplikaci ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu provedenou obecnými soudy za nesprávnou, resp. ústavně nonkonformní, přičemž především opakuje svou argumentaci uplatněnou před těmito soudy.
Jak patrno z napadeného rozhodnutí, soud prvního stupně odůvodnil své zamítavé rozhodnutí tím, že objektivně nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele posunutím návštěvy jeho obhájce o jeden den, odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a doplnil, že právo na obhajobu je ústavní právem zaručeným Listinou, avšak nejde o osobnostní právo chráněné ustanovením §11 občanského zákoníku.
Úvodem nutno poznamenat, že z hlediska ústavnosti lze jistě akceptovat takový výklad ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož osvobození od soudního poplatku nelze přiznat mimo jiné tehdy, jestliže vzhledem ke skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě je zcela zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy předjímaly meritorní rozhodnutí, avšak vzhledem k tomu, že ve výše uvedeném smyslu soudy musí "předjímat" úspěšnost žaloby, Ústavní soud chápe tuto námitku tak, že podmínka zjevné neúspěšnosti žaloby nebyla naplněna. Z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně odmítl, že by vzhledem k uváděným skutečnostem mohlo dojít k porušení stěžovatelova práva na obhajobu, odvolací soud navíc vyloučil možnost aplikace ustanovení §11 občanského zákoníku; v ústavní stížnosti přitom není obsažena žádná argumentace, z níž by bylo možno vyvodit opak. Stěžovatel pouze opakuje své tvrzení o tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, avšak s tím se vypořádal již vrchní soud.
Za tohoto stavu není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem vlastně má pochybení obecných soudů spočívat. I kdyby se skutkové tvrzení v žalobě ukázalo jako pravdivé, nemusí to ještě znamenat, že k nějakému zásahu do stěžovatelova práva na obhajobu došlo (to ostatně v posuzované věci obecné soudy vyloučily). Hypotetický zásah do daného práva pak ještě nemusí představovat jeho porušení, a i kdyby tato situace nastala, nelze vyloučit nápravu v rámci příslušného trestního řízení. Jestliže k nápravě nedojde, může porušení uvedeného práva založit nezákonnost (protiústavnost) "konečného" rozhodnutí (zpravidla rozhodnutí o vině a trestu). Teprve v souvislosti s takovým rozhodnutím je možno uvažovat o nějaké újmě v osobnostní sféře stěžovatele; v takovém případě má stěžovatel možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Pokud stěžovatel s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu ČSFR namítá, že obecné soudy nesplnily svou poučovací povinnost, je třeba tuto námitku odmítnout, neboť zmíněné rozhodnutí se jednak týká zcela jiné procesní situace, jednak z ústavní stížnosti nelze zjistit, jakého poučení by se stěžovateli mělo v dané souvislosti ze strany obecných soudů dostat.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu