ECLI:CZ:US:2008:3.US.1618.07.1
sp. zn. III. ÚS 1618/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č. j. 20 Co 3/2007-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v jeho občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1) ze dne 6. 9. 2001, č.j. 21 C 200/99-28, bylo uloženo stěžovateli (v řízení žalovanému) zaplatit žalobcům 1. L. P. a 2. P. P. částku 6 462 Kč s poplatkem z prodlení za období od 16. 1. 1997 do 16. 1. 1998 z titulu dlužného nájemného; co do "zbytku příslušenství" soud žalobu zamítl.
Usnesením ze dne 24. 6. 2002, č.j. 53 Co 158/2002-48, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že dosud nebyly spolehlivě objasněny okolnosti rozhodné pro přechod tehdejšího práva osobního užívání bytu na žalovaného, a posouzena jeho pasivní legitimace ve sporu.
Rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 21 C 200/99-141, soud prvního stupně uložil znovu stěžovateli zaplatit žalobcům 6 462 Kč (výrok I), na nákladech řízení žalobci 1. 4 375,17 Kč (výrok II) a na nákladech řízení státu 5 720 Kč (výrok V); dále žalobcům 1. a 2. uložil zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení vzniklých státu 1 330 Kč (výrok IV), a řízení o 1 502 Kč zastavil (výrok VI). Soud vycházel ze zjištění, že "v roce 1979" právo užívat "předmětný byt" z dosavadního uživatele bytu J. K. na žalovaného nepřešlo, a právo "užívání bytu žalovanému také nevzniklo dle §154 a §155 o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991 uzavřením smlouvy o předání a převzetí bytu na základě rozhodnutí o přidělení bytu, a to ani konkludentním způsobem". Tím, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, je založena jeho povinnost vydat žalobcům bezdůvodné obohacení, které mu užíváním bytu (za posuzované období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 1998) vzniklo, limitované částkou, již žalobci v žalobě požadovali.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č.j. 20 Co 3/2007-169, napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci 1. a o povinnosti žalobců k úhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I); ve výroku o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů státu změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že "Česká republika nemá proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení" (výrok II), a dále uložil žalovanému zaplatit žalobci 1. náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný obývá byt bez právního důvodu, pročež jej stíhá povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, a to v "částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na nájem obdobného bytu". Pokud žalovaný až při jednání v odvolacím řízení tvrdil, že užívací právo jeho bývalé manželky k bytu trvalo "i po roce 1979", odvolací soud k tomu - jakožto k nepřípustné novotě v režimu neúplné apelace - nepřihlédl, a dodal, že se lze "důvodně domnívat, že OPBH v Praze 10 při vydání sdělení o přechodu užívacího práva ... vycházel i z oznámení J. K., že byt nebude dále užívat".
Podle stěžovatele však odvolací soud nebyl oprávněn pominout námitku o existenci (trvání) nájemního vztahu jeho bývalé manželky J. K. k předmětnému bytu, neboť nešlo o "nové tvrzení", ale pouze o "právní posouzení ze strany účastníka řízení", vycházející z již provedeného "zjišťování" a opřené o skutečnost, kterou "sám soud prvního stupně na straně 3 svého rozsudku uvádí". Jestliže soud prvního stupně konstatoval, že se J. K. stala nájemcem bytu a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tento právní vztah skončil, nemohou žalobci, míní stěžovatel, žádat vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
To je důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než právě s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložil a aplikoval ustanovení §213 odst. 5 ve spojení s §205a odst. 1 o. s. ř., na něž se stěžovatel v ústavní stížnosti obsahově odvolal.
Ústavní soud je názoru, že výše vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Námitka, že odvolací soud nerespektoval podmínky odvolacího přezkumu v režimu neúplné apelace, odmítaje se zabývat tvrzením stěžovatele o trvání nájemního poměru jeho bývalé manželky J. K. "i po roce 1979", je totiž zjevně lichá; jednak stěžovatel nezpochybňoval skutkový závěr soudu prvního stupně, že ke skončení jejího práva užívat byt došlo "některým ze způsobů stanovených v §183 o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991", jednak ještě v odvolání tvrdil, že na něho jejím opuštěním bytu přešlo jí svědčící právo tehdejšího osobního bytu. Tvrzení, uplatněné později, že naopak J. K. (a nikoli stěžovatel) je i nadále nájemcem bytu, je pak nutně založitelné jen na jiném skutkovém základě, než který - s ohledem na dotud projevené přesvědčení, že nájemcem bytu je on - stěžovatel dokládal před soudem prvního stupně. Pak ale vskutku, jak mínil odvolací soud, nešlo o pouhé právní hodnocení dosud tvrzeného skutkového stavu, nýbrž o tvrzení skutkové novoty, v odvolacím řízení nepřípustné.
Jinak je očividné, že z těch skutkových zjištění obecných soudů, o nichž není důvod pochybovat, plyne, že podmínky nabytí práva osobního užívání bytu, resp. posléze nájmu, stěžovatel nesplnil. Před soudem prvního stupně stěžovatel netvrdil, že by po smrti oprávněného uživatele (otce tehdy již bývalé manželky) v dotčeném bytě bydlel jinak, než jen na základě souhlasu bývalé manželky, nositelky již vlastního (samostatného) práva osobního užívání, která (podle stěžovatelovy výpovědi při jednání dne 15. 6. 2004) po jeho návratu z výkonu trestu bydlela v bytě "se svým přítelem". O přechodu práva J. K. na stěžovatele jejím opuštění bytu proto nemůže být řeč.
Nezpochybnil-li - procesně relevantně - stěžovatel závěr soudu prvního stupně, že právo J. K. k předmětnému bytu zaniklo, pozbývá relevance i stěžovatelova námitka ohledně regulérnosti nabytí vlastnictví bytu vedlejšími účastníky (žalobci v řízení před obecnými soudy), stejně jako o nedostatku jeho pasivní legitimace k nároku z bezdůvodného obohacení. Ostatně ta je v osobě stěžovatele dána tak jako tak, ať již ve vztahu k vedlejším účastníkům, nebo k bývalé manželce, jestliže v ústavní stížnosti stěžovatel již netvrdí, že by mu právo nájmu mohlo svědčit.
Je tedy zjevné, že požadavky, kladené na "spravedlivý proces", jak byly shora vyloženy (přičemž jiná ústavněprávní argumentace stěžovateli k dispozici zjevně není), obecné soudy (resp. soud odvolací) zásadně respektovaly.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu