ECLI:CZ:US:2008:3.US.162.08.1
sp. zn. III. ÚS 162/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ř., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007 č. j. 25 Co 294/2007-202, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2007 č. j. 10 C 175/2005-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci Jaroslavu Červenkovi 35 139 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., a odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel nezpochybňuje právní základ soudy identifikovaného druhu (a potažmo způsobu určení výše) bezdůvodného obohacení, a dává najevo srozumění s tím, že k jeho vzniku na jeho straně došlo. Jeho oponentura se soustřeďuje ku zjištěním, k nimž obecné soudy dospěly ohledně konkrétní výše bezdůvodného obohacení; stěžovatel je přesvědčen, že nevyhověly jeho důkazním návrhům, jejichž provedení bylo způsobilé omezit výši plnění, k němuž byl zavázán. Jejich pominutím obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle shora označeného článku Listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Co do stížností otevřené skutkové roviny občanskoprávního řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.); soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování ingeruje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů) a co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, obdobně platí, že - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho obecným soudům vytýkat nelze.
Ani argument tzv. opomenutými důkazy zde není namístě. Obecné soudy především zevrubně objasnily, proč nepovažovaly za potřebné provést důkazy, které stěžovatel navrhl, a jejich odůvodnění lze mít za adekvátní. Uspokojivě působí vysvětlení, že existence vad ("díla"), jež stěžovatelem navrženými důkazy měla být prokázána, je jednak v režimu bezdůvodného obohacení irelevantní, jednak, že jako tzv. "nedodělky" již byly zhodnoceny znalcem při zjištění jeho výše, a žalobci přiznané plnění je tudíž reflektuje.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nemá-li - jak bylo výše řečeno - Ústavní soud ambice posuzovat věcnou stránku výsledku občanskoprávního řízení, pak mu přísluší se omezit na zjištění, že v něm vydané rozhodnutí není založeno ani na interpretačním ani procesním excesu, resp. "svévoli", a to lze bez větších potíží učinit, bez ohledu na to, že by přicházela v úvahu i aplikační verze jiná (ústavní stížnost totiž nepředstavuje, jak snad míní stěžovatel, další opravný prostředek v režimu obecného soudnictví).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu