ECLI:CZ:US:2008:3.US.1634.07.1
sp. zn. III. ÚS 1634/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Beethovenova 1, 746 01 Opava, právně zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem AK se sídlem Sedláčkova 11, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007 č. j. 5 As 43/2006-36 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006 č. j. 5 Nc 9/2006-11, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 6. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007 č. j. 5 As 43/2006-36, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006 č. j. 5 Nc 9/2006-11, a to pro porušení článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006 č. j. 5 Nc 9/2006-11 byl odmítnut návrh, aby správní senát Krajského soudu v Ostravě rozhodl o doručení nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 č. j. 690/46 navrhovateli tak, že buď nález bude doručen navrhovateli Krajským soudem v Ostravě, nebo, že Krajský soud v Ostravě určí orgán státní správy, který je příslušný k doručení nálezu. Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2007 č. j. 5 As 43/2006-36 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jak Krajský soud v Ostravě, tak i Nejvyšší správní soud se při svém rozhodování opomněly řídit zásadou právní kontinuity, neaplikovaly ve svém rozhodování princip hodnotové diskontinuity, nýbrž svá rozhodnutí založily na principu hodnotové kontinuity s totalitním režimem. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu, neboť soudní ochrana znamená nejen právo obracet se na soudy, nýbrž též právo na skončení řízení. Toto právo na skončení řízení bylo v případě stěžovatelky porušeno a je stále porušováno, neboť řízení zahájené před Nejvyšším správním soudem v roce 1946, v jehož rámci byla vydána dvě rozhodnutí, jimiž je nepochybně Česká republika vázána, je řízením dosud neskončeným, tedy protiprávní stav, vyvolaný nedoručením rozhodnutí, která byla vydána v rámci tohoto řízení, doposud trvá. Stěžovatelka je toho názoru, že skutečnost, že zanikl orgán, který řízení vede, nemůže znamenat zánik samotného řízení, resp. jeho skončení. Stěžovatelka poukazuje na to, že absence právní úpravy nemůže být důvodem pro to, aby fyzická či právnická osoba byla zkrácena na svých Ústavou zaručených právech a svobodách.
Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby zcela akceptovala usnesení Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Nejvyššího správního soudu, proti kterým ústavní stížnost směřuje, došlo a dochází v konkrétním případě k nesprávnému úřednímu postupu moci zákonodárné, resp. došlo a dochází k nesprávnému rozhodnutí zákonodárné moci, která zrušila státní orgán, který vedl řízení ve věci stěžovatelky, aniž by stanovila, který z orgánů státu bude v řízení pokračovat a řízení skončí. Podle stěžovatelky oba soudy - Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud se odmítají dále vypořádat s otázkou odmítnutí spravedlnosti. Stav, kdy nelze skončit započaté řízení a doručit rozhodnutí, vydaná Nejvyšším správním soudem účastníkům, a to za situace, kdy tato rozhodnutí jsou závazná pro ČR, stěžovatelka pokládá za odepření spravedlnosti. Stěžovatelka dále namítá, že uvedeným postupem správních soudů došlo rovněž k porušení práva na rovnost účastníků v řízení zakotveného v článku 37 odst. 3 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Krajský soud v Ostravě odmítl návrh stěžovatelky, aby správní senát Krajského soudu v Ostravě rozhodl o doručení nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 č. j. 690/46 navrhovateli tak, že buď nález bude doručen navrhovateli Krajským soudem v Ostravě nebo, že Krajský soud v Ostravě určí orgán státní správy, který je příslušný k doručení nálezu, a to z důvodu nedostatku podmínek řízení.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se vypořádal se všemi body stěžovatelčina návrhu, a rozhodl správně, když uzavřel, že není splněna jedna z podmínek řízení, a to nedostatek pravomoci soudu ve správním soudnictví rozhodnout o doručení nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 č. j. 690/46, popř. určit orgán státní správy, který je k doručení příslušný, a návrh odmítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že veřejnou moc může orgán veřejné moci vykonávat pouze v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky. Pravomoc a působnost těchto orgánů je stanovena zákonem, orgány mohou jednat pouze secundum et intra legem. Pro uplatňování veřejné moci platí zásada, podle níž právní povinnosti mohou být ukládány pouze zákonem nebo na základě zákona a v jeho mezích, přičemž meze základních práv a svobod může stanovit zákon. Stěžovatelkou požadované doručení nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 tedy nelze uskutečnit orgánem, který k takovému úkonu není oprávněn z titulu absence příslušného zákonného zmocnění.
Nejvyšší správní soud dále poukázal na ust. §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), ve kterém je uvedeno, že ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Pravomoc správních soudů je pak upravena ustanovením §4 s. ř. s., podle jehož odstavce 1 soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a d) kompetenčních žalobách. Podle odstavce 2 ve správním soudnictví dále soudy rozhodují a) ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, b) ve věcech politických stran a politických hnutí, c) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Ochrana subjektivních práv, uvedl Nejvyšší správní soud, se tedy uskutečňuje za podmínek zákony stanovených. V daném případě nebylo v pravomoci krajského soudu rozhodnout o stěžovatelčině návrhu na doručení citovaného nálezu, ani o určení správního orgánu, který by jej doručil. V posuzované věci nebylo možno stěžovatelčin návrh podřadit pod žádný důvod soudního přezkumu ve správním soudnictví a tento nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný. S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, kasační stížnost zamítl.
Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho postupu žádný protiústavní exces.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu