ECLI:CZ:US:2008:3.US.164.08.1
sp. zn. III. ÚS 164/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. S. a 2. FK MARILA PŘÍBRAM, a. s., se sídlem Příbram - Lazec 60, obou zastoupených Mgr. Markem Nespalou, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 č. j. 30 Cdo 3324/2007-84, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007 č. j. 1 Co 249/2006-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006 č. j. 32 C 117/2005-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2008 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 č. j. 30 Cdo 3324/2007-84, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 1. 2007 č. j. 1 Co 249/2006-66 a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 3. 2006 č. j. 32 C 117/2005-47, a to pro porušení jejich práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného spisu městského soudu zjistil, shora označeným rozsudkem téhož soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na uložení povinnosti žalované -Lidové noviny, a. s., zveřejnit ve smyslu §10 a násl. zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), odpověď žalobců na článek s názvem "Poslanecký trik za 10 milionů", uveřejněný v deníku Lidové noviny dne 13. 7. 2005. V tomto článku (stručně řečeno) byly obsaženy informace, že díky členům rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny (dále jen "PS") a jmenovitě jeho předsedy M. K. došlo ke změně příjemce dotace, a to z občanského sdružení "Tenis club Příbram" na občanské sdružení "FC Příbram", a jejího účelu, a to ze stavby tenisové haly na tréninkové hřiště se zázemím; toto hřiště pak měl kromě mládeže využívat prvoligový fotbalový klub FK MARILA PŘÍBRAM, a. s., jehož majitelem je J. S. S těmito informacemi stěžovatelé nesouhlasili, konkrétně pak namítali, že původní příjemce dotace, jak je v článku označen, vůbec neexistuje, a že ke změně příjemce dotace nedošlo. Následně vyvodili, že zmíněná nepravdivá tvrzení vedla k negativnímu ovlivnění jejich pověsti. Tento názor městský soud odmítl, když uvedenou nesprávnost shledal jako podružnou.
Zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, vrchní soud je však jako věcně správné potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem, poté co se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry městského soudu. Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, Nejvyšší soud je jako nepřípustné podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že soudy sice shledaly, že článek obsahuje nepřesnost v názvu původního příjemce dotace, avšak z této skutečnosti vyvodily nesprávné závěry, neboť právě na tvrzení o změně příjemce, k níž navíc mělo dojít v souvislosti s "poslaneckým fíglem", je založen celý článek. V odpovědi, jejíhož uveřejnění se soudní cestou domáhali, by se objevily informace stran skutečného příjemce dotace, a tedy fakt, že v průběhu projednávání dotace ke změně na straně příjemce nikdy nedošlo. Dle názoru stěžovatelů nastalo bezdůvodné upřednostnění práva na informace a jejich šíření před právem na ochranu osobnosti. Obecné soudy vadným způsobem interpretovaly obsah článku, jeho název, podtitulek i legendy pod fotografiemi, čímž došlo k zásahu do práv stěžovatelů, přičemž je třeba zohlednit, že stěžovatel J. S. není veřejně činnou osobou, vůči které by bylo akceptovatelné mnohem měkčí měřítko pro posouzení "skutkových tvrzení ve prospěch médií". Stěžovatelé současně odkázali na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, č. 209) s tím, že nebyli autorem článku kontaktováni za účelem zveřejnění jejich stanoviska. Znovu poukázali na závažnost informací obsažených v článku a v souvislosti s tím označili za absurdní postup obecných soudů, které údajnou záměnu co do osoby příjemce dotace považují za akceptovatelnou nepřesnost. Závěrem stěžovatelé namítají, že mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně zamítl jejich důkazní návrhy ohledně pravdivosti skutečností v článku tvrzených a ohledně toho, že nebyli jeho autorem kontaktováni.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem je pro upřesnění třeba zmínit, že nebylo zcela objasněno, kdo měl být žadatelem o dotaci, resp. jejím příjemcem. Je zcela zřejmé, že touto osobou nebylo občanské sdružení "Tenis club Příbram", které dle všeho ani neexistuje. Uvedený název je však podobný názvu jiného občanského sdružení, a to Sportovního klubu TENISCENTRUM Příbram, jež se objevuje v usnesení rozpočtového výboru PS ze dne 2. 3. 2005, kde je označováno jako investor "Výstavby tenisového centra Příbram - I. etapa" (viz č. l. 32 soudního spisu). V usnesení téhož výboru ze dne 30. 6. 2005 se pak v dané souvislosti hovoří o občanském sdružení FC Příbram jako o příjemci dotace na "Výstavbu fotbalového hříště včetně zázemí" (viz č. l. 34, 28 soudního spisu). Ve skutečnosti tedy buď došlo ke změně příjemce dotace, a článek obsahuje jen nepodstatnou nepřesnost v označení původního příjemce, nebo k této změně vůbec nedošlo. Určité vysvětlení přináší dopis šéfredaktora Lidových novin právnímu zástupci stěžovatelů ze dne 24. 8. 2005 (viz č. l. 26 a 27 soudního spisu), v němž se zmiňuje informace z Ministerstva financí, že správce programu nebyl schopen "identifikovat investora", a tak uvedl Sportovní klub TENISCENTRUM Příbram. Pro tento případ je překvapující, že došlo ke schválení dotace ve výši 10 milionů Kč, aniž by bylo zcela zřejmé, komu je vlastně určena.
Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelů s názorem obecných soudů na otázku, zda nepřesnost, eventuálně nesprávnost v údaji o příjemci dotace obsažená ve zmíněném novinovém článku způsobuje v posuzované věci neoprávněný zásah do jejich cti, důstojnosti či dobré pověsti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (jako celku) je patrno, že se soudy zabývaly otázkou, za jakých podmínek obecně představuje zveřejnění nesprávného údaje zmíněný zásah do práv dotčených osob, následně pak tyto své závěry aplikovaly na případ stěžovatelů, přičemž srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily, proč se s jejich názorem neztotožnily.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že na věc kromě norem "jednoduchého" hmotného práva (tj. §10 a násl. tiskového zákona) dopadají také - a především - normy hmotného práva ústavního (konkrétně čl. 10 Listiny). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neuplatňují rozpor uvedeného zákona či některého z jeho ustanovení s ústavním pořádkem, a tento rozpor nebyl v posuzované věci zjištěn ani ze strany Ústavního soudu, bylo třeba se zabývat ústavněprávní konformitou obecnými soudy provedené interpretace a aplikace relevantních ustanovení citovaného zákona. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, jde-li o zmíněný hodnotící proces (a to s ohledem na postavení Ústavního soudu a jeho vztah k soudům obecným, jak byly popsány výše), připadá v úvahu, jestliže obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených základních práv a svobod (a potažmo ústavních norem vůbec) na daný případ; jedná se o situace, kdy buď obecné soudy tato práva nevzaly v úvahu vůbec, ač tak učinit měly, nebo tak sice učinily, avšak vadným způsobem.
Jde-li o metodologický přístup k posuzovanému případu, jak byl podrobně popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jenž vychází z judikatury Ústavního soudu (zde konkrétně z nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 19), nemá Ústavní soud, co by obecným soudům vytknul. Tím se však notně omezuje prostor pro eventuální zásah Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných, a to až na případy zjevné libovůle (či dokonce svévole), neboť je na těchto soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby posuzovaly konkrétní okolnosti případu a zvažovaly intenzitu příslušného pochybení vydavatele z hlediska možného zásahu do osobnostních práv údajně dotčeného subjektu.
Přitom vada takovéto povahy Ústavním soudem zjištěna nebyla. Těžiště zmíněného článku dle názoru Ústavního soudu spočívalo v upozornění na skutečnost, že ze státních dotací těží komerční subjekty, v daném případě prvoligový fotbalový klub. Toto základní sdělení stěžovatelé nijak nepopírají, stejně tak nezpochybňují fakt, že původně byla dotace určena k jinému účelu a v průběhu roku bylo schváleno určení jiné, což umožnilo vznik zmíněného, obecně negativně vznímaného jevu a samo o sobě nutně vyvolalo otázku stran regulérnosti, resp. "čistoty" postupu při udělování dotací, a to nejen v této konkrétní věci. S ohledem na tuto skutečnost se již informace, zda při tom došlo i ke změně příjemce dotace, v principu nejeví jako podstatná. Dlužno podotknout, že i kdyby ke změně v této osobě ve skutečnosti nedošlo, jak tvrdí stěžovatelé, stejnou otázku vyvolává i situace druhá, tedy že příslušné orgány původně označily (či dokonce měly) za příjemce dotace jiný subjekt. Dle názoru Ústavního soudu tedy postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem, když odmítly, že by předmětným článkem došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů.
Jde-li o další námitku stěžovatelů ohledně zamítnutí jejich důkazních návrhů, Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, dle které není povinností obecných soudů vyhovět všem důkazním návrhům; pokud však tak neučiní, musí toto své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jak přitom patrno ze soudního spisu, stěžovatelé tuto námitku uplatnili již v odvolacím řízení, přičemž vrchní soud se s ní plně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud - i vzhledem k výše uvedenému - nemá, co by k tomu dodal, a tak na příslušnou pasáž stěžovatele odkazuje.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu