ECLI:CZ:US:2008:3.US.1832.08.1
sp. zn. III. ÚS 1832/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2008 č. j. 7 Co 746/2008-77, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. ledna 2008 č. j. 4 C 334/2007-48, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení a ČSAD Jindřichův Hradec a. s., se sídlem U Nádraží 694/II, Jindřichův Hradec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jeho názoru porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem pravomocně skončeného řízení byla žaloba vedlejšího účastníka řízení (v dřívějším řízní v procesním postavení žalobce), kterou se po stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) domáhal zaplacení částky 46 583,97 Kč, zahrnující náhradu škody ve výši 42 941,- Kč, adekvátní část nákladů vynaložených na osobní ochranné pomůcky a stejnokrojové součásti a hovorné za soukromé hovory uskutečněné ze služebního mobilu. Stěžovatel byl zaměstnancem vedlejšího účastníka, u něhož pracoval jako řidič silničních motorových vozidel. V průběhu května 2005 převážel náklad z Německa do Francie, kterou si u vedlejšího účastníka objednala firma BiFra Spedition. Za přepravu byla objednateli vedlejším účastníkem řízení fakturována částka 42 941,- Kč. Protože však stěžovatel nepředal vedlejšímu účastníkovi doklady od provedené přepravy, které byly nutné k fakturaci, faktura nebyla objednatelem zaplacena. Tím vznikla vedlejšímu účastníkovi výše vyčíslená škoda.
K žalobě vedlejšího účastníka stěžovatel namítá, že vedlejší účastník opřel svůj nárok na náhradu škody jen o "dohodu ze dne 24. 11. 2005 sepsanou ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění (dále jen "ZP")". Tato dohoda však nebyla, podle jeho názoru, samostatným důvodem vzniku závazku, nezakládá proto domněnku o existenci dluhu stěžovatele; právním důvodem vzniku závazku mohlo v takovém případě být pouze jeho zaviněné protiprávní jednání z titulu pracovně právní odpovědnosti. V řízení však nebylo prokazováno, že ke vzniku škody na straně vedlejšího účastníka došlo protiprávním jednáním stěžovatele, ani že ke škodě v tvrzené výši skutečně došlo, a že existovala příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vznikem škody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje jak se skutkovými zjištěními, tak i z nich vyvozenými právními závěry obou obecných soudů a zdůrazňuje, že odmítnutí úhrady za provedenou přepravu neznamená pro vedlejšího účastníka řízení zánik závazku, stejně jako toto odmítnutí nelze považovat za vznik škody na straně vedlejšího účastníka. Z tohoto důvodu měl prý vedlejší účastník svůj nárok na zaplacení vzniklý ze smlouvy o přepravě řádně uplatnit proti smluvnímu partnerovi a "nikoli přesouvat povinnost k plnění na stěžovatele". Pokud žádný závazek stěžovatele uzavřený ve prospěch vedlejšího účastníka neexistoval, nemohl být ani založen dohodou o narovnání, jak dovodily obecné soudy. Další, většinou hypotetické úvahy stěžovatele se týkají možností právního řešení případného obchodně právního sporu, které však jdou nad rámec projednávané věci. Obecným soudům stěžovatel rovněž vytýká, že v řízení nebylo zkoumáno, jestli vedlejší účastník "uplatnil své nároky z přepravní smlouvy vůči svému obchodnímu partnerovi", neboť takové zjištění by prý bylo důležité z hlediska předcházení dalším škodám a k prokázání toho, jestli "nehrozí vznik bezdůvodného obohacení", případně zda porušení prevenčních povinností vedlejším účastníkem by nemohlo být považováno za spoluzavinění škody, které by mohlo být důvodem moderace jeho nároku či jeho úplného vyloučení.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 4 C 334/2007-48 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 46 583,97 Kč s příslušným úrokem z prodlení za dalších, ve výroku citovaného rozsudku uvedených podmínek.
Soud prvního stupně zjistil stranami sporu nezpochybněný následující skutkový stav věci:
Mezi účastníky řízení vznikl v říjnu roku 2004 pracovní poměr. Strany sporu se dohodly, že v případě skončení pracovního poměru stěžovatel nebude vracet osobní ochranné pomůcky a stejnokrojové součásti, které si ponechá, avšak zavazuje se uhradit adekvátní část jejich ceny podle délky jejich opotřebení. Účastníci řízení ve stejném roce uzavřeli dohodu i o užívání stěžovateli přiděleného služebního mobilního telefonu, a to jak ke služebním, tak i soukromým účelům, jejíž součástí byl i způsob úhrady za soukromé hovory stěžovatele. Dne 26. 11. 2005 vedlejší účastník řízení se stěžovatelem projednal náhradu škody, která vznikla vedlejšímu účastníkovi nezaplacením faktury za přepravu z důvodu nepředložení příslušných účetních dokladů prokazujících předání zboží kupujícímu stěžovatelem. Při tomto jednání stěžovatel uznal svoji povinnost vzniklou škodu v příslušné výši vedlejšímu účastníkovi uhradit s tím, že bylo dohodnuto, že se tak stane formou pravidelných měsíčních splátek po Kč 2 500,- uskutečněných pod ztrátou výhody splátek. Z obsahu dohody - označené jako "Vyřízení náhrady škody podle zákoníku práce" ze dne 26. 11. 2005 soud prvního stupně dovodil, že se jedná o dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §259 ZP, nikoli o jednostranné prohlášení stěžovatele o uznání dluhu vůči vedlejšímu účastníkovi. Pokud se týká rozdílu mezi dohodou o narovnání (ve smyslu §259 ZP) a uznáním závazku k náhradě škody (§185 odst. 3 ZP), poukázal soud prvního stupně na platnou judikaturu obecných soudů v této otázce, přičemž uzavřel, že právním důvodem vyhovění předmětné žalobě je "obligační závazek z titulu uzavřené dohody ze dne 26. 11. 2005".
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 4. 2008 č. j. 7 Co 746/2008-77 potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ve stěžovateli uložené povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 42 941,- Kč a příslušný úrok z prodlení a výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud v souvislosti s odvoláním stěžovatele dovodil, že stěžovatel napadl řádným opravným prostředkem pouze část výroku týkající se výše specifikované částky, proto se zabýval pouze odvolacími důvody stěžovatele zpochybňujícími jemu uloženou povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi ve výroku rozsudku specifikovanou částku s příslušenstvím představující náhradu škody podle dohody uzavřené mezi účastníky dne 26. 11. 2005.
Podle názoru odvolacího soudu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně v předmětné věci správná a úplná. Rovněž právní závěry z nich vyvozené odpovídají judikatuře soudů v této otázce, která je neměnná již od roku 1968 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1968 sp. zn. 6 Cz 7/68). K argumentaci stěžovatele odvolací soud doplnil, že stěžovatel popírá, že by ohledně žalobou uplatněné částky uznal svůj závazek uhradit vedlejšímu účastníkovi škodu, neboť nyní popírá, že by vedlejšímu účastníkovi z jeho jednání, případně nečinnosti škoda vznikla.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v projednávané věci jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §42 odst. 1, odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a dospěl v této souvislosti k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jako je tomu v daném případě, je nutné ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádají-li napadená rozhodnutí způsobilost, a to jak vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, která jejich vydání předcházela, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Jakkoli jsou výtky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti povětšinou spíše polemikou s právními závěry obou obecných soudů, případně spadají do oblasti ryze hypotetických úvah, které nemají skutkovou i právní relevanci (úvahy stěžovatele, jakým jiným způsobem by se mohl vedlejší účastník domoci svých práv po smluvním partnerovi, nemají souvislost s předmětem sporu), přesto Ústavní soud považuje za nutné připomenout to, co pravidelně opakuje ve svých rozhodnutích, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad "jednoduchého práva" a jeho aplikace na konkrétní případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možné považovat za další odvolací instanci v systému všeobecného soudnictví, jehož úkolem by byla revize celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti právnímu posouzení celé věci tak, jak to vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nelze pominout, že Ústavnímu soudu předestřená argumentace stěžovatele si ve své podstatě (jak to ostatně uvedl i odvolací soud) vzájemně odporuje. Stěžovatel sice fakticky popírá, že by uznal závazek nahradit škodu z pracovního poměru ve stanovené výši, protože vedlejšímu účastníkovi podle jeho názoru jeho zaviněným jednáním (opomenutím) žádná škoda nevznikla, přesto nijak nevysvětluje proč dohodu označenou jako "Vyřízení náhrady škody podle zákoníku práce" s vedlejším účastníkem řízení dne 26. 11. 2005 uzavřel. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje skutkové zjištění soudů, že před uzavřením výše zmiňované dohody ze dne 26. 11. 2005 spolu s vedlejším účastníkem řízení projednali okolnosti náhrady škody, kterou měl vedlejšímu účastníkovi řízení způsobit dne 1. 6. 2005, ani právní závěr obecných soudů, že výše uvedené jednání mezi účastníky dne 26. 11. 2005 mělo charakter vzájemného ujasňování si rozdílných stanovisek k otázkám odpovědnosti stěžovatele jako pracovníka vedlejšího účastníka, což je předpoklad pro posouzení takového ujednání jako dohody o "narovnání" ve smyslu ustanovení §259 ZP. Aniž se tedy stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako v řízení před obecnými soudy) s existencí této dohody, okolnostmi, které jejímu uzavření předcházely a jejími důsledky vypořádal, tvrdí, že v řízení před obecnými soudy mělo být postupováno tak, aby mu byla prokázáno zaviněné protiprávní jednání, s nímž zákoník práce spojuje odpovědnost za vzniklou škodu.
Postup soudu zmiňovaný stěžovatelem by byl zajisté nezbytný v případě, že by se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal plnění z jednostranného právního úkonu - písemného uznání závazku k náhradě škody ve smyslu tehdy platného ustanovení §185 odst. 3 ZP, který by byl, s ohledem ke všem okolnostem věci, rovněž takto posouzen obecnými soudy. V takovém případě by samozřejmě platilo, a v tom Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí, že "uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení §185 odst. 3, odst. 4 ZP není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho uznání", jak ostatně shodně dovozuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 1968 sp. zn. 6 Cz 7/68, případně obdobně judikuje též v rozhodnutí ze dne 14. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2697/2003.
V daném případě je však situace jiná, neboť stěžovatel uzavřel dne 26. 11. 2005 dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §259 ZP, z níž mu vznikl samostatný obligační závazek. Za této situace nelze zpochybnit právní závěr obecných soudů tak, jak byl vyjádřen v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích, neboť pouhá polemika resp. nesouhlas s právními závěry obecných soudů sama o sobě ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu nemá ústavně právní rozměr.
Ústavní soud proto neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu