ECLI:CZ:US:2008:3.US.1860.08.1
sp. zn. III. ÚS 1860/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) M. Ch. a B) O. Ch., oba právně zastoupeni Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem AK se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, ze dne 11. července 2008 sp. zn. S-JMK 80001/2008 OSV-Kr, a proti rozhodnutí Městského úřadu v Blansku, odbor sociálních věcí, ze dne 25. dubna 2008 č. j. SMBK 12930/2008/18 SOC/DOB, za účasti 1) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, a 2) Městského úřadu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. července 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 30. července 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, ze dne 11. července 2008 sp. zn. S-JMK 80001/2008 OSV-Kr, a rozhodnutí Městského úřadu v Blansku, odbor sociálních věcí, ze dne 25. dubna 2008 č. j. SMBK 12930/2008/18 SOC/DOB (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno č. j. MBK 21408/2008), a to pro porušení článku 10, článku 30 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu v Blansku, odbor sociálních věcí, ze dne 25. dubna 2008 č. j. SMBK 12930/2008/18 SOC/DOB, byl stěžovateli ad A) jako rodiči nezaopatřeného dítěte - M. Ch. - podle ust. §86 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a ust. §35 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut příspěvek na zakoupení motorového vozidla ve výši 40.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ad A) odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, ze dne 11. července 2008 sp. zn. S-JMK 80001/2008 OSV-Kr, bylo odvolání stěžovatele ad A) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Napadené rozhodnutí krajského úřadu je pravomocné, neboť dle ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým a podle ust. §70 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že již v řádném opravném prostředku namítali, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odporuje ústavně vyjádřenému zákazu libovůle a požadavku předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelé jsou toho názoru, že správní orgán musí správní úvahu vykonávat jen v míře nezbytné, a to podle předem stanovených, a tudíž předvídatelných, jakož i kontrolovatelných kritérií. Současně platí, že kritéria správního uvážení je třeba uplatňovat ve všech srovnatelných případech stejně, aby byl dodržen ústavní princip rovnosti před zákonem. Právě při realizaci správního uvážení je třeba přihlížet k tomu, jak již bylo rozhodnuto v obdobných případech (tj. v případech žadatelů o příspěvek, u nichž byly zjištěny obdobné majetkové poměry jako u stěžovatele), resp. k tomu, jak bylo o obdobné žádosti stěžovatelů rozhodnuto v minulosti. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že v roce 2002 jim byl poskytnut příspěvek ve výši 90.000,- Kč, a to za obdobných majetkových poměrů jako je tomu dnes, kdy se obdobné dávky sociálního zabezpečení valorizují v důsledku postupující inflace.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (článek 83 Ústavy).
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Listina základních práv a svobod garantuje osobám se zdravotním postižením právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky, stejně jako zvláštní ochranu v pracovních vztazích a při přípravě na povolání (článek 29 Listiny), avšak nezaručuje poskytnutí takových mimořádných příspěvků, jako je příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Takové právo nelze vyhledat ani v mezinárodních smlouvách o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Mimořádné výhody pro osoby se zdravotním postižením (zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce) jsou součástí subsystému sociální péče, který je upraven v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o mimořádné výhody, je právní úprava obsažena v ust. §73 odst. 2 a v ust. §86 cit. zákona a dále v ust. §31 a násl. vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Z předpisů ústavního pořádku tedy neplyne právo na takováto zvýhodnění a napadená rozhodnutí se základních práv a svobod nedotýkají. Rozhodování o těchto náležitostech je ve výlučné kompetenci orgánů veřejné správy, do níž Ústavní soud nemůže zasahovat, pokud neporušuje základní lidská práva.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Na souzenou věc však dopadá článek 36 odst. 2 Listiny, ve kterém se uvádí, že pokud někdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Předpisy ústavního pořádku požadují, aby bylo soudem přezkoumatelné každé rozhodnutí správního orgánu, které se dotýká základních práv a svobod (článek 36 odst. 2 Listiny). Z výše uvedeného vyplývá, že v souzené věci nejde o tento případ.
V souzené věci vyloučení soudního přezkumu vyplývá z ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) citovaného zákona. Podle ust. §70 písm. f) s. ř. s. ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu