ECLI:CZ:US:2008:3.US.1898.07.1
sp. zn. III. ÚS 1898/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, č.j. 30 Cdo 2485/2006-206, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, č.j. 15 Co 234/2004-191, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 6. 2. 2004, č.j. 10 C 164/99-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ ISTERM spol. s r. o., se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 287, 2/ H. F. a 3/ P. F., domáhal, aby bylo určeno, že je (výlučným) vlastníkem označených nemovitostí.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatele zamítnuta a k jeho odvolání odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolací soud pak jako nepřípustné odmítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že předmětnou nemovitost nabyl na podkladě §33 odst. 2 obč. zák.; následná ratihabice jím učiněného úkonu (nabytí vlastnictví) je podle jeho názoru neplatná, jelikož nezahrnovala "deklaraci dosavadního vadného právního stavu a úkon jeho dodatečného schválení", jak předvídá ustanovení §33 odst. 2 obč. zák., a Ing. J. F., CSc., který "ji tehdy za ISTERM s. r. o. podepsal", jejím jednatelem v rozhodné době nebyl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nic takového však zde zjevně nejde, resp. nelze důvodně obecným soudům vytýkat.
Již dovolací soud upozornil stěžovatele na ustálený judikatorní názor (vyjádřený kupříkladu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 46/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2561/29), podle kterého "ustanovení zákona o odpovědnosti zmocněnce za překročení nebo nedostatek plné moci (jeho vázanosti učiněným úkonem) v souvislosti s jím uzavíranou kupní smlouvou nemůže samo o sobě představovat titul k nabytí vlastnictví nemovitosti (§132 odst. 1 obč. zák.) zmocněncem". Tomuto stanovisku přisvědčuje i právní teorie (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I. Komentář. §1-459, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 290).
Jelikož není - z ústavněprávních hledisek - důvodu tomu názoru oponovat, pozbývají smyslu všechny ostatní stěžovatelovy námitky, zejména co do údajných nedostatků následné ratihabice jeho vadného právního úkonu. Právě v kontextu ústavněprávním je nepředstavitelné, aby z vlastního ne-právního jednání, což stěžovatel uznává, vyvozoval - a to pro sebe - příznivé důsledky právní.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu