ECLI:CZ:US:2008:3.US.1901.08.1
sp. zn. III. ÚS 1901/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. Č., právně zastoupené doc. JUDr. Josefem Urbanem, CSc., advokátem AK se sídlem Vlastislavova 13, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008 č. j. 54 Co 9/2008-101, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. července 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008 č. j. 54 Co 9/2008-101, a to pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008 č. j. 54 Co 9/2008-101 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. června 2007 č. j. 31 C 254/2006-84, kterým soud prvního stupně uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost vyklidit a předat vyklizený byt č. 12 o velikosti 2+1 ve 4. podlaží domu č. p. 1139 v Praze 8 - Libni, U Libeňského pivovaru 15, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze porušuje její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod, zejména pak právo na to, aby její záležitost byla "spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem", ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že provedené důkazy právě naopak splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu na její osobu potvrzují, pokud by bylo při jejich hodnocení postupováno podle zásady "in dubio pro reo", neboť:
1) Podle stěžovatelky nelze pochybovat o tom, že je ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zákoníku vnučkou nájemce bytu R. Č., zemřelého, tedy oprávněnou osobou pro přechod nájmu. R. Č. ji dne 15. července 1996, po smrti své manželky, jako spolubydlící sám policejně přihlásil a platil za ni nájemné a služby. Pokud jde o faktický pobyt v tomto bytu, vzhledem ke svému věku a studijním povinnostem je logické, že se zdržovala i na adrese svých rodičů, což nijak nevylučuje její úmysl trvale pobývat v novém bydlišti a ve společné domácnosti se svým dědou.
2) Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje i další zákonnou podmínku přechodu nájmu, totiž soužití ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem v den jeho smrti. Stěžovatelka uvádí, že pokud vycházíme z vymezení pojmu společné domácnosti podle ust. §115 obč. zákoníku, v průběhu dokazování nebylo zpochybněno, že by se o svého dědečka nestarala ve smyslu jeho každodenních životních potřeb, jakými jsou nákup potravin, příprava jídla a zajišťování zdravotní péče, což právě v případě jeho zdravotních potíží nebylo v jeho silách a navíc mu tuto péči nemohl poskytnout nikdo jiný.
3) Stěžovatelka dále uvádí, že nemá vlastní byt, ačkoliv ve svém věku nárok na přiměřený byt má. Rozsudek odvolacího soudu jí znemožňuje vypořádat se lidsky s neočekávanou životní situací, zejména, pokud má povinnost dosud užívaný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit, ačkoli tuto situaci úmyslně nezavinila.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti s trvalým úmyslem a nepřetržitě, s výjimkou několika zahraničních stáží od podzimu či zimy 1996 do jeho úmrtí 1. července 2006, neboť její výpověď zůstala osamocena a žádný z důkazů její výpověď v tomto směru nepotvrdil.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (ust. §132 o. s. ř.). Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektují zákonné podmínky.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Pokud stěžovatelka, resp. její právní zástupce v ústavní stížnosti zmiňují zásadu "in dubio pro reo", je třeba připomenout, že jde o pravidlo, uplatňující se v trestním řízení, nikoli však v řízení civilním.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu