ECLI:CZ:US:2008:3.US.1911.07.1
sp. zn. III. ÚS 1911/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. R., zastoupené Mgr. Alenou Víchovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2007, č. j. 25 Co 41/2007-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu vyplývá následující.
Žalobce Ing. A. P., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), se žalobou domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila částku 15.400 Kč a vydala vkladní knížku ke vkladovému účtu vedenému u ČSOB a. s., divize Poštovní spořitelna. Návrh odůvodnil tvrzením, že se na základě závěti ze dne 9. 10. 1973 stal jediným univerzálním dědicem své tety Z. B., a - jak je potvrzeno usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2003, č.j. D 1919/2002-43 - nabyl vlastnické právo i k zůstatku na předmětném vkladovém účtu. Stěžovatelka sice byla ve vkladní knížce uvedena jako druhý vkladatel, nebyla však "vlastníkem" deponovaných "prostředků", a přesto provedla po smrti zůstavitelky dne 28. 1. 2003 výběr částky 12.400 Kč a dne 14. 2. 2003 částky 3.000 Kč, jejichž vrácení proto požaduje.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č. j. 20 C 202/2005-76, žalobě vyhověl. Vzal za nesporné, že prostředky na vkladovém účtu náležely zůstavitelce a její smrtí je nabyl vedlejší účastník; námitka stěžovatelky, že ji zůstavitelka označením za druhého vkladatele "konkludentně" k výběrům zmocnila, je podle soudu nepřípadná již proto, že podle ustanovení §33b odst. 2 obč. zák. plná moc smrtí zmocnitele zanikla. Ke stěžovatelčině oponentuře, že prostředky použila k úhradě daně z převodu nemovitosti vyměřené zůstavitelce ve výši 12.400 Kč, respektive ke kompenzaci svých výdajů vynaložených ve prospěch zůstavitelky ve výši 3.000 Kč, soud uvedl, že daň "hrazena být neměla" a zbylá částka zahrnovala "výdaje na služby, které si objednal od zůstavitelky syn stěžovatelky v souvislosti s koupí bytu"; uzavřel pak, že jednání stěžovatelky tím bylo "účelové a motivované zištnými důvody".
O odvolání stěžovatelky odvolací soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné (podle §219 o. s. ř.) potvrdil.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že vedlejší účastník smrtí zůstavitelky nabyl "peníze na vkladovém účtu", a i kdyby stěžovatelka byla zůstavitelkou "k nakládání s penězi" zmocněna, její smrtí plná moc zanikla. Podle jeho názoru stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., přičemž porušení právní povinnosti představoval "protiprávní výběr peněz z vkladní knížky", jehož následkem vznikla "úbytkem žalobcova majetku" škoda, a zavinění stěžovatelky bylo úmyslné, jelikož "věděla o tom, že peníze uložené na vkladovém účtu jí nepatří a nesmí s nimi nakládat". Povinnost vrátit vkladní knížku (§126 odst. 1 obč. zák.) je pak podle odvolacího soudu dána tím, že "veškeré peněžité prostředky uložené na vkladovém účtu (vkladní knížce) patří do žalobcova vlastnictví", a jak výběr z vkladní knížky, tak i ukončení vkladového vztahu, je podmíněno jejím předložením (bod 36 a 67 podmínek pro vkladní knížky vydaných Československou obchodní bankou, a. s.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá "nedostatečné odůvodnění" rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle jejího názoru "zcela pominul její argumentaci ve vztahu k uplatnění vzájemných pohledávek vedených za žalobcem". Předmětnou "argumentaci" podrobně rozvedla v podání předloženém soudu při jednání dne 11. 4. 2007, jež zde bylo rovněž "ústně předneseno", a byť by "nebyla správná", měl odvolací soud v odůvodnění uvést, z jakého důvodu ji za případnou nepovažoval. Současně odvolacímu soudu vytýká "překvapivost" jeho rozhodnutí, jež měla být založena konstatováním (v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neobsaženém), že žalobci svědčí nárok na zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, způsobené "v důsledku neoprávněných výběrů". Konečně stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy uložením povinnosti vydat vkladní knížku nerespektovaly čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť pokud by na vkladový účet v budoucnu vložila své prostředky, byla by omezena ve svém právu "tyto následně vybrat".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. Dále je namístě připomenout rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, podle nichž se však rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Jedním z požadavků ústavněprávního přezkumu je, aby rozhodnutí "jako celek" (ve svém výsledku) bylo "spravedlivé". Skutečností je, že rozhodnutí v dědické věci zůstavitelky Z. B., a to včetně potvrzení nabytí dědictví vedlejším účastníkem co do "zůstatku na vkladní knížce Poštovní spořitelny vedené ČSOB, a. s.", stěžovatelku zavazovat nemohlo; stěžovatelka však neoponovala zjištění, že peněžní prostředky na tento účet ukládala výlučně zůstavitelka, a tím nezpochybnila ani "výlučný" nárok dědice (vedlejšího účastníka) z dotčeného účtu ve vztahu k příslušné bance. Již odtud pak nelze mít za materiálně nepřiléhavý závěr obecných soudů, že stěžovatelkou provedené výběry, jestliže se týkaly těchto peněžních prostředků, nebyly "oprávněné".
Tvrzení, obsažené v ústavní stížnosti, že "měla za žalobcem pohledávku ve výši odpovídající žalované částce" a "tuto pohledávku uplatnila jako obranu proti žalobě", vyjádřila stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v poloze jen všeobecné, a její údajné "podrobné rozvedení" spočívalo pouze v úvaze, že "kdyby ... příslušnou platbu neučinila, povinnost k úhradě daně by žalobci nadále svědčila"; jinak řečeno, není neadekvátní, pakliže obecné soudy usoudily, že se stěžovatelka tím bránila toliko proti tomu, že jednala "účelově", resp. "se zištných důvodů", aniž by jim tudíž bylo možné naopak vytýkat, že nereflektovaly nyní stěžovatelkou zmiňované "vzájemné pohledávky", jimiž se zřejmě míní přiblížit úsudku o možném jejich započtení ve smyslu §580 obč. zák.
Je tedy zjevné, že "argumentace" stěžovatelky vskutku "nebyla správná" (jak sama uvádí) a odvolací soud jí - pak - věnoval pozornost, jež tomu korespondovala.
Není důvodná ani námitka z "překvapivého rozhodnutí"; odvolací soud postupoval totiž ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z ustanovení §219 o. s. ř. zcela regulérně. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není významné, zda a do jaké míry odvolací soud shodně aplikoval hmotné právo, resp. zda a jak rozhodnou právní základnu upřesnil, jak tomu bylo v dané věci. "Věcná správnost" podle ustanovení §219 o. s. ř., v rozhodném znění, chápaná jako "věcná správnost ve výroku" je novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. zakotvena již výslovně. Skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud převzal jako správná.
Ústavněprávní neudržitelnost z nich vycházející aplikace §420 odst. 1 obč. zák. dovodit nelze a stěžovatelka jí oponuje pouze námitkami, které vznesla již v řízení před obecnými soudy.
K tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny se patří zaznamenat, že pohledávka stěžovatelky (vycházející z jejího "vlastnictví") vůči peněžnímu ústavu, jejíž existenci a výši by vkladní knížka osvědčovala, v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) doložena nebyla (stěžovatelka ji ani netvrdila) a předestřené hypotetické konstrukci o budoucím (případném) "vložení vlastních finančních prostředků" na vkladový účet ústavněprávní ochrana zjevně nesvědčí.
Z řečeného se pak podává, co bylo předznamenáno výše, že se stěžovatelce existenci porušení jejích základních práv doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu